30 Cdo 3393/2010 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3393/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. Z. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Praha – Nové Město, Opletalova 37, proti žalované ACCORD, spol. s.r.o., se sídlem Praha 5, Vlasákova 853, identifikační číslo osoby 45311528, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o zaplacení 1,030.200,- Kč, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 92/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009, č.j. 3 Co 23/2009-382, ve znění usnesení ze dne 10. února 2010, č.j. 3 Co 23/2009-389, takto: I. Dovolání žalované proti výroku ve věci samé se zamítá, jinak se odmítá. II. Žalovaná je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobci částku 31.440,- Kč, k rukám Mgr. Jiřího Hoňka, advokáta se sídlem Praha – Nové Město, Opletalova 37, do tří dnů od právní moci rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 8. ledna 2009, č.j. 34 C 92/2003-346, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 231.000,- Kč (rozsudek pro uznání, odst. I výroku) a dále uložil žalované povinnost zaplatit částku 434.922,60,- Kč (odst. II výroku). Současně soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci dalších 364.277,40,- Kč (odst. III výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. IV., V., VI. výroku). Žalobce se domáhal zaplacení částky 1,030.200,- Kč, s tím, že v letech 1994 – 1996 vytvořil společně s dalšími spoluautory účetní program ACC verze 4, za něž mu měl být přiznán větší autorský honorář. Soud prvního stupně zjistil, že spor vznikl v době účinnosti zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), podle kterého se v případě předmětného účetního programu jednalo o autorské dílo, které vzniklo tvůrčí činností několika autorů (spoluautorů). Považoval za spravedlivé, aby každý ze spoluautorů dostal stejný díl autorských odměn (podíly tvůrčích příspěvků jednotlivých spoluautorů nebylo možné zjistit, proto soud prvního stupně vycházel z toho, že podíly jsou stejné), a to z částek získaných prodejem programu, který je předmětem sporu. Jestliže v roce 2000 sporný program generoval celkem 71,85%, v roce 2001 67,03%, v roce 2002 51,30% ze všech příjmů, mělo stejné procento autorských odměn připadnout na odměnu za prodej sporného programu. Bylo-li v roce 2000 na autorské odměny určeno 2,150.000,- Kč, z toho 71,85% je částka 1,544.775,- Kč a na každého z pěti spoluautorů tedy připadá částka 308.999,- Kč, v roce 2001 bylo na autorské odměny určeno 2,100.000,- Kč, příslušný díl z 67,03% je 1,407.630,- Kč a každému ze spoluautorů připadá 281.526,- Kč a šlo-li v roce 2002 na odměny 1,076.000,- Kč, poté 51,03% představuje částku 551.988,- Kč a na každého ze spoluautorů mělo připadnout 110.397,60 Kč. Soud prvního stupně považoval za nepřípustné podstatně větší díl odměn vyplácet za jiné programy, které takový přínos nepřinášely, a určil, že žalobci příslušelo celkem 700.922,60 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již 35.000,- Kč zaplatila, měla ještě žalobci doplatit částku 665.922,60 Kč jako autorskou odměnu shodnou s tím, co dostali ostatní spoluautoři. Posléze žalovaná uznala co do výše a co do důvodu částku 231.000,- Kč, proto v této části výroku vydal soud prvního stupně rozsudek pro uznání. Částku do zbytku 364.277,40 Kč, na kterou žalobce vyčíslil svoji autorskou odměnu, soud prvního stupně zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č.j. 3 Co 23/2009-382, ve znění usnesení ze dne 10. února 2010, č.j. 3 Co 23/2009-389, zastavil odvolací řízení proti odstavci I. výroku rozsudku soudu (odst. I. výroku odvolacího soudu) a dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II., III., IV., V. (odst. II. výroku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (odst. III. výroku odvolacího soudu). V průběhu odvolacího řízení vzala žalovaná zpět odvolání v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně rozhodl částečným rozsudkem pro uznání. Jinak odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné; měl za to, že soud prvního stupně správně odkázal na ustanovení § 7 zák. č. 35/1965 Sb., kdy žalobce byl spoluautorem sporného díla, bez ohledu na to, zda toto dílo bylo vytvořeno zaměstnanci ke splnění povinností ze zaměstnaneckého poměru. Současně odvolací soud uvedl, že je nepochybné, ze kterého zákona soud prvního stupně vycházel. Za správný považoval názor soudu prvního stupně, že předmětný program generoval 71,85% příjmů, v roce 2001 67,03% a v roce 2002 51,30% příjmů, a tedy je správný i výpočet autorských odměn, které měly být vypláceny žalobci v letech 2000 – 2002. Protože odvolací soud shledal všechny závěry soudu prvního stupně za přiléhavé, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve zbývajících odstavcích II., III., IV., a V. výroku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání (dále též „dovolatelka“), kterým napadá rozsudek odvolacího soudu v „části II., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II., III., IV., V. a VI. dle doplňujícího usnesení soudu prvního stupně. Dovolání dále směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení“. Podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „kdy došlo k zhodnocení důkazů v rozporu s hmotným právem a judikaturou a aplikaci neodpovídajícího zákonného ustanovení“. Za otázku zásadního právního významu označuje dovolatelka to, zda lze přiznat autorský honorář, aniž by bylo soudy stanoveno, z jakého právního titulu takový nárok plyne, zda autorský honorář může být stanoven jako celý hrubý příjem z prodeje konkrétního produktu jako celek bez ohledu na náklady a zdanění a zda v případě společníka a zároveň zaměstnance lze na vytvoření díla touto osobou uplatnit § 17 zákona č. 35/1965 Sb. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s principem předvídatelnosti a že neuvedl, na základě jakého právního titulu uplatněný nárok žalobci náleží, když nikdy se žalobcem nebyla uzavřena dohoda o užití díla a odměně, a současně odkazuje na § 12 a § 13 tehdy platného autorského zákona č. 35/1965 Sb. Namítá, že by výše odměny měla být určena podle § 136 o.s.ř., tedy podle volné úvahy soudu a nesouhlasí s tím, že by měl být žalobci vyplácen vyšší honorář. Tímto dle dovolatelky vznikla situace, kdy žalované hrubý příjem z prodeje žalovanému nezůstává, ale snižuje se o různé daňové náklady a odvolací soud tak hrubý příjem rozdělil na autorské odměny jako celek bez ohledu na náklady žalované, čímž zcela změnil hospodářský výsledek žalované za příslušná období a žalované by tak nezbývala v podstatě žádná částka na provoz a další náklady. Navíc odvolací soud nevzal v potaz, že žalobce se od roku 1999 na dalším rozvoji účetního programu vůbec nepodílel a že sám respektoval stanovení autorské odměny ve výši 6%. Dovolatelka dále poukazuje na princip „iura novit curia“, kdy soudy měly aplikovat ustanovení § 17 zák. č. 35/1965 Sb., opravňující zaměstnavatele užívat k plnění svých úkolů dílo vytvořené jeho pracovníkem k plnění povinností vyplývající z pracovního poměru. Dovolatelka je toho názoru, že rozsudek je v rozporu s hmotným i procesním právem a trpí vadami řízení, „kdy vady řízení můžou být také otázkou právní podle sp. zn. II. ÚS 650//2006 ze dne 9. 1. 2008“. Navrhla proto, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalované žalobce uvedl, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nepředkládá žádnou otázku zásadního právního významu a pouze konstatuje odvolací argumentaci. Žalobce zdůrazňuje, že pokud soud přizná autorský honorář, tak tím zcela evidentně identifikuje i samotný právní titul. Současně právní předpis neurčuje, jaká konkrétní odměna má být stanovena, a je proto na soudu, aby kvalifikovanou úvahou určil výši honoráře. Chtěla-li dovolatelka činit spornou otázku správnosti úvahy odvolacího soudu o tom, jaká odměna je přiměřená, pak se zásadně nejedná o otázku výkladu platného práva, ale o otázku posouzení konkrétních skutkových okolností, což jako takové nemůže zakládat dovolací důvod [u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobce zdůrazňuje, že charakter a „hodnotnost“ díla, stejně jako majetkové a obchodní poměry žalované jsou skutkové okolnosti a nemohou být řešeny v dovolacím řízení. Dále žalobce uvádí, že dovolatelčin odkaz na § 17 zák. č. 35/1965 Sb. je irelevantní, neboť předmětem sporu není, zda žalovaná užila dílo po právu či nikoli. I kdyby se zjistilo, že se jedná o zaměstnanecké dílo, tak tím žalobce neztrácí právo na autorskou odměnu. Z