30 Cdo 3422/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3422/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 9. 2014 Spisová značka:30 Cdo 3422/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3422.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Právnická osoba Stát Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:22. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3422/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Národní banky Slovenska, se sídlem v Bratislavě, Imricha Karvaša 1, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 360.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 123/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 21 Co 193/2013-103, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, č. j. 21 Co 193/2013-103 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, č. j. 21 C 123/2010, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 171.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 23. 12. 2010 do zaplacení (výrok I.), zamítl část žaloby, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 189.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 16. 9. 2010 (výrok II.), zamítl část žaloby, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 171.000,- Kč za dobu od 16. 9. 2010 do 22. 12. 2010 (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 171.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 23. 12. 2010 do zaplacení, ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se v řízení domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 360.000,- Kč s příslušenstvím, která jí vznikla nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 31/99, dříve pod sp. zn. 19 C 189/92 (dále jen „posuzované řízení“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že původní žaloba byla podána dne 31. 3. 1992, přičemž ve svém důsledku není řízení doposud skončeno, neboť žalobkyně podala ve věci dne 2. 9. 2010 ústavní stížnost, o které nebylo do skončení odvolacího řízení rozhodnuto. Řízení tak do skončení odvolacího řízení trvalo 21 let. V rámci mimosoudního projednání věci žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené době. Předmětem posuzovaného řízení je několika milionová částka za zlomkové klenoty, přičemž jde o spor slovenské občanky s Národní bankou Slovenska projednávaný českými soudy v důsledku rozdělení republiky. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Ohledně vzniku nemajetkové újmy odvolací soud uvedl, že žalobkyně je specifickým subjektem práva veřejného (centrální banka státu) a takový subjekt v žádném případě nemůže pociťovat jakoukoliv nemajetkovou újmu. Odvolací soud citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, přičemž uvedl, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu týkající se přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu vzniklou právnickým osobám se vztahuje vesměs k obchodním společnostem. Přestože posuzované řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, nelze ani výkladem dovodit, že by tím utrpělo dobré jméno žalobkyně. Odvolací soud citoval Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, přičemž uvedl, že žalobkyně nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout, nepojmenovává, a to ani v rovině povšechného vysvětlení, tím spíše ji ani neprokazuje. Odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nepřiměřené délce řízení, poskytnuté zadostiučinění formou konstatování porušení práva žalovanou se jeví jako dostačující, vyplývá přímo z právního předpisu a není v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, tj. kde by se z hlediska obecné slušnosti žalobkyni satisfakce dostat mělo, přiznání finanční kompenzace nemajetkové újmy jí však nepřísluší. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – dle závěrů odvolacího soudu žalobkyně nedostatečně tvrdila svou nemajetkovou újmu, přestože k nedostatečnému tvrzení ohledně nemajetkové újmy nebyla soudy obou stupňů vůbec poučena. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž tato otázka má spočívat v postavení žalobkyně, zda v posuzovaném řízení žalobkyně vystupuje jako orgán moci veřejné nebo jako soukromá právnická osoba a zda to má nějaký vliv na vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení; dovolací soud by se měl dále vyslovit, zda lze dovolatelku jako orgán veřejné moci cizího státu považovat za specifický subjekt veřejného práva, který nemůže pociťovat žádnou nemajetkovou újmu. Dovolatelka rovněž spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž tato otázka spočívá ve výši přiměřeného zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku soudního řízení. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá: a) Žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že v daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá domněnku o nepřiměřené délce řízení vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Na těchto závěrech v podstatě setrvává i v odvolacím řízení, kdy na jednu stranu sice odmítá vznik nemajetkové újmy žalobkyni, na druhou stranu ale trvá na poskytnutí odškodnění formou konstatování nesprávného úředního postupu, resp. porušení práva. Rovněž k tomuto závěru se přiklonil i odvolací soud. Pokud žalovaná, soud prvního stupně i odvolací soud konstatují, že poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva se jeví jako dostatečné, tak musí mít za prokázané, že nemajetková újma skutečně vznikla. b) Odvolací soud nesprávně zaměnil právní subjektivitu dovolatelky, když dovolatelku v soudním sporu považoval za subjekt veřejného práva. Dovolatelka v posuzovaném řízení i v tomto řízení vystupuje jako právnická osoba soukromého práva srovnatelná s jakoukoliv jinou obchodní společností. Opačný závěr by zcela absurdně umožňoval dovolatelce rozhodovat z pozice subjektu veřejného práva i na území cizího státu (České republiky). S ohledem na rovné postavení účastníků je možné na daný případ aplikovat rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ohledně nemajetkové újmy právnických osob. Nelze zaměňovat orgány veřejného práva ČR, u kterých s odkazem na judikaturu ESLP není možné uplatňovat odškodnění, s orgány cizího státu, které stojí mimo soustavu orgánů veřejného práva ČR. Opačné závěry by v podstatě popíraly suverenitu cizích států. c) S ohledem na Stanovisko, které vychází z judikatury ESLP uplatňující „silnou, ale vyvratitelnou domněnku“ vzniku újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, lze konstatovat, že k nemajetkové újmě skutečně došlo, a to samotným porušením práva na přiměřenou délku řízení. V daném případě tedy žalobkyně dostatečně tvrdila, že jí vznikla morální újma nepřiměřenou délkou řízení a také přesně označila svůj nárok. Porušení práva na přiměřenou délku řízení ostatně potvrdila žalovaná i soudy obou stupňů. d) Porušení práva na přiměřenou délku řízení bylo mimo jiné zasaženo do pověsti dovolatelky. Předmětem posuzovaného řízení je vydání zlata údajně z