30 Cdo 3428/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3428/2024-448 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Zdeňky Krunkové, IČO 62103466, se sídlem v Brně, Bezovka 54/6, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení náhrady škody ve výši 5 427 715,90 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 C 155/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2024, č. j. 44 Co 78/2023-422, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 75 C 155/2017-344, zamítl žalobu o zaplacení částek 5 427 715,90 Kč a 6 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 500 Kč (výrok II) a státu náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude určena samostatným usnesením (výrok III). Toto samostatné usnesení však soud prvního stupně již nevydal. 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 44 Co 78/2023-422, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (a) v části o náhradě majetkové újmy ve výši 5 140 044 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2017 do zaplacení potvrdil, a (b) v části o náhradě majetkové újmy ve výši 10 998,90 Kč s příslušenstvím a o náhradě nemajetkové újmy ve výši 6 000 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích II a III o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a v části o náhradě majetkové újmy ve výši 276 673 Kč s příslušenstvím odvolací řízení zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Částek 5 427 715,90 Kč a 6 000 000 Kč s příslušenstvím se (po částečném zpětvzetí žaloby) žalobkyně domáhala jako náhrady škody (5 427 715,90 Kč) a zadostiučinění za nemajetkovou újmu (6 000 000 Kč) způsobených jí v souvislosti s daňovou kontrolou zahájenou dne 17. 2. 2010, na základě níž jí byla 12 platebními výměry doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 370 844 Kč a penále ve výši 74 162 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům se žalobkyně bránila odvoláním, a i v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Af 133/2011 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 Afs 96/2013. Nakonec byly dodatečné platební výměry za 5 čtvrtletí zrušeny, ve 2 čtvrtletích byl zjištěn přeplatek a u 5 čtvrtletí byla doměřena daň ve výši 6 062 Kč. Celkový nedoplatek včetně penále tak činil 7 277 Kč a žalobkyně jej uhradila dne 3. 10. 2016. Celá situace ovlivnila zdraví i osobní a profesní život žalobkyně a od roku 2011 žalobkyni jako dlužníkovi finanční úřad nevyplácel přeplatky na odvodech za děti či na dani a zadržel jí tak částku 113 479 Kč. Uplatněný nárok na náhradu škody sestává z částky 276 673 Kč představující nájemné restaurace, kde žalobkyně podnikala, a které nebyla schopna s ohledem na výše uvedené uhradit, z částky 98 604 Kč odpovídající vratce za reklamu, kterou musela žalobkyně uhradit pivovaru z důvodu předčasného ukončení provozu restaurace a tedy i smlouvy o reklamě, z částky 41 440 Kč v podobě rozdílu mezi vynaloženými náklady za právní pomoc (40 000 Kč za právníky, 43 560 Kč za daňového poradce a 7 000 Kč za soudní poplatky) a Krajským soudem v Brně přiznanou (a vyplacenou) náhradou nákladů řízení, z částky 10 998,90 Kč na náklady za poskytnuté právní služby při zastupování ve věci vratky DPH u Finančního úřadu Brno II a z částky 5 000 000 Kč ušlého zisku spočívajícího v tom, že pokud by finančním úřadem zadrženou částku použila na nákup zboží, tak by si tuto částku při průměrné marži 80 % mohla vydělat. Dále žalobkyně uplatnila i nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 6 000 000 Kč (tj. 1 000 000 Kč za každý rok trvání řízení) za zásahy do jejího osobního, rodinného, společenského a pracovního života a zdraví. 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to výrok I a), tedy ohledně potvrzení zamítavého výroku I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 5 140 044 Kč s příslušenstvím (tj. 5 000 000 Kč s příslušenstvím jako ušlý zisk, 98 604 Kč s příslušenstvím jako škoda představovaná vratkou za reklamu a 41 440 Kč s příslušenstvím jako neuhrazená část nákladů řízení před správními soudy), napadla žalobkyně včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka vzniku ušlého zisku. Odvolací soud uzavřel, že za ušlý zisk lze považovat pouze tu újmu, která poškozené vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jejích majetkových hodnot, které se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje však pouhá pravděpodobnost, ale musí to být najisto postaveno a vymezení ušlého zisku musí být podloženo existujícími a reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku. Na tomto podkladě pak ve vztahu k dané věci odvolací soud uvedl, že žalobkyně ztrátu očekávaného přínosu neprokázala (i přes opakovanou výzvu soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. u jednání dne 28. 11. 2019 a dne 25. 2. 2021; poznámka Nejvyššího soudu), neboť svůj nárok ve výši 5 000 000 Kč konstruuje jen hypoteticky na základě „využitelnosti zadržených přeplatků na dani ve svém podnikání“, a to částky 19 176 Kč zadržené dne 2. 4. 2011, částky 23 208 Kč zadržené dne 3. 4. 2012, částky 41 842 Kč zadržené dne 25. 1. 2013, částky 10 370 Kč zadržené dne 3. 4. 2013 a částky 13 404 Kč zadržené dne 2. 4. 2014, tj. částky 108 000 Kč, nikoliv částky 113 479 Kč jí tvrzené (viz odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitka žalobkyně proti tomuto závěru pak spočívá v tom, že dle jejího názoru existenci ušlého zisku na své straně prokázala, což dokládala tvrzením, jakým způsobem dospěla k marži 80 % a své závěry nově doložila i přehledem příjmů za období od 2008 do 2023, ačkoliv uplatnění nových skutečností, ani důkazů není v dovolacím řízení přípustné (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Tato námitka žalobkyně je tudíž námitkou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení. 6. Namítala-li žalobkyně odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, a ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2692/2021, tak takového odklonu se odvolací soud nedopustil, neboť tato rozhodnutí vycházejí z předchozí judikatury včetně judikatury uvedené v napadeném rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4931/2009, a ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 327/2010) a pouze upřesňují, že k prokázání vzniku ušlého zisku není třeba, aby se jednalo o ušlý zisk tzv. „na spadnutí“, ale lze (v případě jeho prokázání) dovozovat vznik ušlého zisku i z děje, který by vedl ke vzniku zisku až za splnění dalších okolností, s tím, že však stále musí soud nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že nebýt protiprávního jednání škůdce, poškozený by s ohledem na pravidelný běh věcí majetkový prospěch získal. V souladu s výše uvedenou judikaturou pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatňovaný nárok je jen hypotetický a vznik ušlého zisku nijak neprokazuje, neboť žalobkyně pouze za pomoci jí tvrzené průměrné marže z prodeje výrobků v jedné z jejich dvou druhů podnikání vypočetla, kolik si na prodeji zboží mohla dle svého názoru vydělat, aniž by blíže tvrdila a doložila, jaké konkrétní aktivity k dosažení tohoto zisku směřující jí byly nezákonnými rozhodnutími a na ně navazujícím postupným zajištěním jednotlivých přeplatků na dani znemožněny a jaký konkrétní zisk jí tak ušel. To vše za situace, kdy z provedeného dokazování nijak nevyplývala ani správnost použité marže 80 % na prodávaném zboží. 7. Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši vratky části částky vyplacené žalobkyni za reklamu žalobkyně v dovolání nevymezila ani právní otázku, jej