30 Cdo 3507/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3507/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 9. 2019 Spisová značka:30 Cdo 3507/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3507.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Ozbrojené síly Dotčené předpisy:§ 175 odst. 5 předpisu č. 361/2003Sb. § 190 odst. 8 předpisu č. 361/2003Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3507/2018-154 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 54/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 55 Co 59/2018-121, takto: I. Odvolání žalované proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 55 Co 59/2018-121, pokud jím byl potvrzen výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 11. 2017, č. j. 18 C 54/2017-66, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení částky 34 000 Kč s příslušenstvím, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 55 Co 59/2018-121, ve výroku II a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 11. 2017, č. j. 18 C 54/2017-66, ve výroku I a ve výroku III, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení částky 34 000 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 18 C 54/2017-66, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), vedle toho ji zavázal k „zajištění“ písemné omluvy konkrétněji specifikovaného obsahu (výrok II), žalobu co do částky 190 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 20 570 Kč (výrok IV). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 156 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vydáním nezákonného rozhodnutí Bezpečnostní a informační služby (dále jen „BIS“) o žalobcově propuštění ze služebního poměru a dále požadoval přiznat částku 104 000 Kč, která měla představovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení ve věci služebního poměru žalobce a navazujícího řízení před správním soudem. Krom uvedeného se žalobce též dožadoval poskytnutí blíže specifikované omluvy. 3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalobce byl ze služebního poměru propuštěn na základě rozhodnutí BIS ze dne 21. 12. 2011, č. j. 273-110/2011-BIS-6. Dne 16. 7. 2012 rozhodl ředitel BIS jako odvolací orgán rozhodnutím č. j. 72-22/2012-BIS-1, o odvolání žalobce podaném dne 29. 12. 2011 tak, že napadené rozhodnutí zčásti potvrdil a zčásti jej formulačně změnil s tím, že žalobce měl opakovaně předkládat k vyúčtování hotových peněz svěřených mu k nákupu pohonných hmot do jemu přiděleného motorového vozidla, pro služební jízdy doklady, které nebyly na takovýto nákup vystaveny a takto vyúčtované hotové peníze si ponechal, čímž způsobil na majetku České republiky – BIS, škodu ve výši 9 560 Kč, tedy škodu vyšší než nepatrnou, a dopustil se tak zavrženíhodného jednání, které má znaky pokračování trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, resp. § 248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 52 T 175/2013, ze dne 25. 5. 2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 300/2015, ze dne 29. 9. 2015, byl žalobce obžaloby zcela zproštěn. Proti rozhodnutí ředitele BIS, čj. 72-22/2012-BIS-1, podal žalobce dne 14. 9. 2012 k Městskému soudu v Praze správní žalobu, který ji rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 8 Ad 15/2012-67, zamítl. Na základě žalobcem podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 As 180/2015-86, rozhodl o zrušení rozsudku Městského soudu a současně v plném rozsahu zrušil rozhodnutí ředitele BIS o podaném odvolání. Dne 24. 3. 2016 ředitel BIS jako odvolací orgán rozhodnutím č. j. 195-7/2016-BIS-1 rozhodnutí o propuštění zrušil a řízení ve věci služebního poměru žalobce zastavil. Konečné rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 3. 2016. 4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně vycházel z toho, že rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru bylo nezákonné a řízení ve věci služebního poměru bylo řízením nepřiměřeně dlouhým. Odkázal na znění § 175 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon“ nebo „zákon č. 361/2003 Sb.“), podle něhož služební funkcionář je povinen rozhodnout o podání do 30 dnů a ve složitějších případech do 60 dnů od jeho doručení. Žalobce byl ze služebního poměru propuštěn na základě rozhodnutí BIS ze dne 21. 12. 2011, odvolání proti rozhodnutí podal dne 29. 12. 2011, ředitel BIS, jako odvolací orgán rozhodl o odvolání až dne 16. 7. 2012, tedy po téměř 7 měsících, tím byla mnohonásobně překročena zákonem stanovená lhůta 60 dnů. Řízení dále pokračovalo v linii správního soudnictví, které rovněž neproběhlo v přiměřené lhůtě. O žalobě podané dne 14. 9. 2012, rozhodl Městský soud v Praze až dne 25. 6. 2015, tedy po téměř třech letech, k průtahům v řízení nedošlo pouze v řízení o kasační stížnosti. V posuzované věci tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované spočívajícím v povinnosti učinit v řízení před správním orgánem úkon v zákonem stanovené době [§13 odst. 1, věta druhá, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“)], stejně jako v řízení před správním soudem, v němž mělo být rozhodnuto v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). Soud prvního stupně doplnil, že na obě navazující řízení je třeba ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“) hledět jako na jediný celek, přičemž ve sporu za Českou republiku na základě odvětvového principu [§6 odst. 2 písm. a) OdpŠk] vystupuje jako odpovídající organizační složka Ministerstvo financí. 5. Za řízení trvající 5 let a tři měsíce činí základní částka odškodnění 46 000 Kč, po modifikaci kritérii uvedenými v § 31a OdpŠk soud prvního stupně zvýšil celkovou částku zadostiučinění o 50 % a po zaokrouhlení žalobci přiznal právo na zadostiučinění ve formě finanční náhrady ve výši 70 000 Kč a zároveň mu poskytl požadovanou formu veřejné omluvy. Ve zbývajícím rozsahu požadavky žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. 6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) odmítl odvolání žalované směřující proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), k odvolání obou účastníků jej ve výroku I potvrdil, ve vztahu k výroku III jej potvrdil jen co do částky 34 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalobu ohledně poskytnutí omluvy zamítl (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a konečně rozsudek soudu I. stupně v jeho výroku III, co do částky 156 000 Kč s příslušenstvím a závislý nákladový výrok IV. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zdůraznil přitom k otázce zájmu sdělovacích prostředků, že rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru, ani délka řízení směřujícího ke zrušení rozhodnutí, samy o sobě, na rozdíl od trestního řízení, předmětem medializace nebyly. 8. Po právní stránce odvolací soud shrnul, že žalobce uplatnil dva nároky na zadostiučinění. První se týkal nezákonného rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, druhý nepřiměřené délky správního a soudního řízení směřujícímu ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Prv