30 Cdo 3841/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3841/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2024 Spisová značka:30 Cdo 3841/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3841.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3841/2023-149 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Hydroglobus, k. s. v likvidaci, IČO 00214191, se sídlem v Brně, Filkukova 1368/28, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 250/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 16 Co 165, 166, 167/2023-113, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 16 Co 165, 166, 167/2023-113, se ve výroku I mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 3. 2023, č. j. 14 C 250/2021-79, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 C 250/2021-97, a doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 C 250/2021-98, se v zamítavé části výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 95 109 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 11. 11. 2021 do zaplacení, zatímco ohledně zbývající částky 145 203 Kč s příslušenstvím se tento rozsudek v uvedené části výroku I potvrzuje. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a dovolacím soudem v celkové výši 56 986,20 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 14 C 250/2021-79, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 C 250/2021-97, a doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 C 250/2021-98, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 109 688 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do 25. 3. 2022, přičemž co do částky 240 312 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 11. 11. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok I). Dále soud prvního stupně žalobu zamítl i co do požadavku na zaplacení částky 109 688 Kč (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 191/2011 (dále jen „posuzované řízení“). 3. V rámci skutkových zjištění týkajících se průběhu posuzovaného řízení soud prvního stupně zejména uvedl, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti totožné žalované zaplacení částky 282 017 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody utrpěné v důsledku nesprávného úředního postupu, byla Městskému soudu v Brně doručena dne 27. 10. 2011. Usnesením ze dne 4. 11. 2011 byla žalovaná vyzvána k vyjádření, načež její replika ze dne 5. 12. 2011 byla dne 4. 1. 2012 zaslána žalobkyni. Jednání, jež bylo dne 20. 3. 2013 původně nařízeno na den 14. 5. 2013, bylo z nezjištěného důvodu ještě před termínem jeho konání odročeno na 4. 6. 2013, kdy se též konalo, načež bylo odročeno na neurčito za účelem předložení listin žalobkyní. Tyto listiny poté byly spolu s vyjádřením žalobkyně Městskému soudu v Brně doručeny dne 24. 10. 2013. Další jednání, které bylo dne 4. 6. 2014 nařízeno na den 26. 6. 2014, bylo posléze k žádosti právního zástupce žalobkyně odůvodněné jeho zahraniční dovolenou zrušeno, načež k nařízení dalšího jednání, a to na den 6. 11. 2014, Městský soud v Brně přistoupil dne 27. 8. 2014. Toto jednání se konalo, opět však bylo následně odročeno na neurčito s tím, že žalobkyni byla poskytnuta dvouměsíční lhůta pro sdělení, zda na podané žalobě trvá, resp. k doplnění skutkových tvrzení týkajících se výše požadované částky. Zaslání tohoto vyjádření poté soud u žalobkyně opakovaně urgoval, nejdříve v lednu 2015 a následně v dubnu téhož roku. Dne 10. 6. 2016 (správně 10. 6. 2015 – pozn. dovolacího soudu) nařídil Městský soud v Brně další jednání ve věci na den 24. 9. 2015, avšak dne 18. 9. 2015 toto jednání zrušil (opět k žádosti právního zástupce žalobkyně odůvodněné tentokrát kolizí s jiným soudním jednáním) a současně stanovil jeho nový termín na 12. 11. 2015, přičemž v závěru tohoto jednání jej za účelem pokračování v dokazování listinnými důkazy odročil na den 17. 3. 2016, kdy bylo jednání odročeno na neurčito za účelem vyčkání doplnění žaloby a připojení spisu finančního úřadu. Žalobkyně žalobu doplnila dne 9. 6. 2016 a dne 21. 9. 2016 soud nařídil jednání na 24. 11. 2016, které se konalo, přičemž v jeho závěru soud jednání odročil na neurčito za účelem předložení závěrečných návrhů procesních stran, k němuž mělo dojít ve stanovené měsíční lhůtě. Poté, co soud tyto návrhy obdržel (ve dnech 6. 12. 2016 a 6. 1. 2017), nařídil dne 6. 2. 2017 další jednání ve věci na den 27. 4. 2017, kdy za účelem vyhlášení rozhodnutí jednání odročil na den 4. 5. 2017. V tento den pak Městský soud v Brně vyhlásil ve věci rozsudek, kterým žalobu zamítl. Tento rozsudek byl (po prodloužení lhůty k jeho písemnému vyhotovení) rozeslán účastníkům řízení dne 13. 7. 2017, načež jej žalobkyně dne 26. 7. 2017 napadla odvoláním, které k výzvě soudu ze dne 15. 8. 2017 doplnila podáním ze dne 17. 8. 2017. K předložení spisu Krajskému soudu v Brně došlo dne 6. 12. 2017, přičemž odvolací jednání bylo dne 18. 3. 2019 nařízeno na 3. 4. 2019 s tím, že v závěru tohoto jednání došlo k jeho odročení za účelem vyhlášení rozhodnutí, a to na den 10. 4. 2019, kdy krajský soud vyhlásil rozsudek, kterým napadené rozhodnutí zčásti změnil a zčásti potvrdil. K rozeslání tohoto rozhodnutí Krajského soudu v Brně účastníkům řízení došlo dne 23. 5. 2019. O dovolání žalované, kterým tento rozsudek napadla dne 3. 7. 2019 a k němuž se žalobkyně vyjádřila dne 31. 8. 2019, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2021 tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně částečně zrušil a věc vrátil tomuto soudu v příslušeném rozsahu k dalšímu řízení. Poté, co byl spisový materiál dne 16. 4. 2021 vrácen Městskému soudu v Brně a co byl po rozeslání rozhodnutí Nejvyššího soudu účastníkům řízení znovu předložen Krajskému soudu v Brně, tento soud dne 13. 12. 2021 nařídil odvolací jednání na den 26. 1. 2022, které pak za účelem vyžádání požadovaných sdělení odročil na 16. 2. 2022, načež jej za účelem vyhlášení rozhodnutí odročil na den 22. 2. 2022, kdy též vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek Městského soudu v Brně opět částečně změnil a částečně potvrdil. Tento v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně byl rozeslán účastníkům řízení dne 18. 3. 2022. Dovolání, kterým dne 10. 5. 2022 tento rozsudek napadla žalobkyně, bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 29. 6. 2022, načež Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 14. 12. 2022 odmítl. K následnému vrácení spisu Městskému soudu v Brně došlo dne 23. 12. 2022 a dne 2. 1. 2022 (správně 2. 1. 2023 – pozn. dovolacího soudu) bylo zmíněné usnesení Nejvyššího soudu rozesláno účastníkům řízení. 4. Žalobkyně svůj požadavek na zaplacení zažalované částky předběžně uplatnila u žalované dne 10. 5. 2021. Žalovaná poté sdělením ze dne 25. 3. 2022, jež adresovala právnímu zástupci žalobkyně, přiznala žalobkyni zadostiučinění ve výši 109 688 Kč, namísto vyplacení této částky však vůči ní započetla svou protipohledávku z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně ve výši 290 481,60 Kč. Jednalo se přitom o plnění, které žalovaná žalobkyni vyplatila dne 30. 5. 2019 ve výši 527 780,28 Kč na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 44 Co 759/2017-99, jenž byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2787/2019-122, snížené o částku 237 298,68