30 Cdo 3912/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3912/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2024 Spisová značka:30 Cdo 3912/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3912.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za újmu Řízení před soudem Promlčení Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 857/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3912/2023-210 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce J. M., nyní ve Vazební věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jiřím Šimkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1189/29, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 128/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 69 Co 71/2023-154, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Žalobce se podanou žalobou (po upřesnění a její následné modifikaci) domáhal toho, aby žalovaná konstatovala porušení práva na přiměřenou délku řízení, a to v souvislosti s řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. pod sp. zn. 5 C 54/2016 [dále jen „první řízení“], a vedle toho požadoval zadostiučinění v peněžité formě, a to ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím. Současně žádal konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku dalšího řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 7, a to pod sp. zn. 4 C 32/2017 [dále jen „druhé řízení“], kdy vedle toho též usiloval o přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši 70 100 Kč (celkem tedy žádal za obě řízení přiznat částku 105 100 Kč s příslušenstvím). Tvrdil, že v obou řízeních došlo k porušení jeho práva, aby o jím uplatněných nárocích bylo rozhodnuto v přiměřené době, přitom první řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 18. 2. 2016 a pravomocně skončilo dne 11. 10. 2019, celkem tak trvalo zhruba 3 roky a necelé 4 měsíce. Druhé řízení pak bylo zahájeno podáním žaloby dne 24. 11. 2017 a v době podání žaloby v kompenzačním řízení nebylo ještě skončeno. Žalobce žádal /omezil/ zadostiučinění za toto druhé řízení jen ohledně období od 24. 11. 2017 do 23. 6. 2022. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, č. j. 63 C 128/2021-118, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 105 100 Kč s příslušenstvím a konstatování nepřiměřené délky řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 54/2016 a porušení práv žalobce, konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a současně i konstatování, že v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 32/2017 došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení (výrok I), a dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II). 3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění a na ně navazující právní posouzení: Ve vztahu k prvnímu řízení vycházel z toho, že bylo pravomocně skončeno dne 11. 10. 2009, žaloba na náhradu nemajetkové újmy však byla /po předběžném uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti/ k soudu doručena až dne 4. 3. 2021, tedy zjevně po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby počítané od skončení řízení, a to i se zohledněním doby, po níž se její běh stavěl; soud prvního stupně zde odkázal na § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). 4. Ohledně druhého řízení soud prvního stupně, co do požadavku na konstatování porušení práva, zdůraznil, že je bez dalšího namístě žalobu (v tomu odpovídajícím rozsahu) zamítnout, neboť požadované konstatování již bylo obsaženo ve stanovisku žalované ze dne 22. 9. 2021 a nemůže tak být poskytnuto znovu. Ve vztahu k požadavku na finanční kompenzaci se zabýval otázkou, zda celková délka druhého řízení byla přiměřená. Žaloba byla žalobcem podána dne 24. 11. 2017, do doby rozhodnutí soudu prvního stupně v kompenzačním řízení ještě posuzované řízení neskončilo, žalobce však požadoval přiznání zadostiučinění pouze za období do 23. 6. 2022. Celkem se tedy jedná o období dlouhé 4 roky 6 měsíců a 30 dnů. Soud prvního stupně zhodnotil posuzované řízení z hmotněprávního hlediska jako nijak zvlášť složité. Pro rozhodnutí ve věci samé bylo v zásadě zapotřebí pouze správně vyhodnotit otázku promlčení žalobou uplatněných nároků. Z hlediska procesního však posuzované řízení bylo komplikováno skutečností, že bylo zapotřebí rozhodovat, resp. věc projednat, ve třech instancích a ve věci též rozhodoval Ústavní soud. Žalobce v rozhodném období podal v posuzovaném řízení celkem sedm odvolání, kvůli kterým bylo třeba spis připravit a odeslat odvolacímu soudu. Procesní složitost věci dále zvyšovala nutnost opakovaně rozhodovat o žádostech žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Složitost věci byla částečně dána i tím, že žalobce podal žalobu, jejíž předmět se částečně překrýval s jinou jím podanou žalobou. Pokud jde o kritérium jednání poškozeného, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nikterak k prodloužení řízení nepřispěl. Rovněž postup soudů ve věci byl v zásadě plynulý. Je sice pravdou, že se v konečném důsledku nároky žalobce ukázaly být promlčené a napadaný postup policie (užití pout) správný, nicméně výsledek řízení je nerozhodný a předmětem posuzovaného řízení byla základní hodnota, tj. osobní svoboda, a proto soud prvního stupně shledal význam řízení jako standardní. Po zhodnocení všech zákonných kritérií a veškerých okolností případu soud prvního stupně dospěl k závěru, že délku druhého posuzovaného řízení (za období vymezené v žalobě od 24. 11. 2017 do 23. 6. 2022) lze považovat ještě za přiměřenou, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, stejně jako jeho navazující právní posouzení, které navíc doplnil s tím, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve své judikatuře zpravidla toleruje jeden průtah v řízení, a to i v délce cca dvou let (odvolací soud tu odkázal na rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 52859/99, § 192), pokud celková délka řízení není nepřiměřená (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 32842/96, § 110). Zdůraznil rovněž, že žalobce, který byl po celou dobu trvání řízení ve výkonu trestu odnětí svobody za mimořádně závažnou trestnou činnost (proti životu a zdraví), vede s žalovanou celou řadu dalších sporů, čímž je snížen individuální význam posuzovaného řízení. 6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (patrně) v celém jeho rozsahu dovoláním. Žalobce, dále též jen „dovolatel“, pokud jde o zadostiučinění za délku druhého posuzovaného řízení od sp. zn. 4 C 32/2017, sice výslovně neformuloval důvod přípustnosti dovolání, nicméně z dovolání je implicitně zřejmé, že se měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího, respektive Ústavního soudu, jak je v dovolání zmiňována a v důsledku toho měl věc nesprávně právně posoudit. 7. Druhé řízení podle žalobce trvalo „v uplatněné době, tedy k datu 23. 6. 2022“, 4 roky, 6 měsíců a 29 dní, k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (12. 12. 2022) 5 let a 27 dnů, přičemž podle informací o řízení dostupných z aplikace infoSoud skončilo posuzované řízení až dne 20. 6. 2023, tedy po 5 letech 7 měsících a 6 dnech. Dovolatel soudům obou stupňů v té souvislosti vytýkal, že 1/ počítaly s délkou řízení pouze v jím uplatněn