30 Cdo 3962/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3962/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2017 Spisová značka:30 Cdo 3962/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3962.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 471 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 10. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3962/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci V. K., omezeného ve svéprávnosti, umístěného v Sociálním a zdravotním centru Letiny 70, Blovice, okres Plzeň – jih, zastoupeného opatrovníkem Městem Blovice, se sídlem v Blovicích, Masarykovo nám. 143, který je pro řízení zastoupen JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, o ustanovení opatrovníka, nyní vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 22 P 199/2016, (dříve vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 502/2012), o dovolání opatrovníka Města Blovice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 12 Co 405/2014-110, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 12 Co 405/2014-110, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. července 2014, č.j. Nc 502/2012-100, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 17. července 2014, č.j. Nc 502/2012-100, výrokem I. panu V. K. (dále též „opatrovanec“), který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. listopadu 2013, č. j. Nc 502/2012-72, omezen ve způsobilosti k právním úkonům, jmenoval opatrovníkem Město Blovice, se sídlem v Blovicích, Masarykovo náměstí 143. Výrokem II. stanovil, že opatrovník je mimo jiné oprávněn zastupovat v této funkci opatrovance, hájit jeho zájmy, spravovat jeho majetek a dbát pokynů soudu. Výrokem III. uložil opatrovníku povinnost předložit soudu ve lhůtě dvou měsíců soupis veškerého nemovitého majetku, movitého majetku vyšší hodnoty, včetně finančních prostředků na bankovních účtech. K odvolání Města Blovice Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. října 2014, č. j. 12 Co 405/2014-110, usnesení soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) potvrdil. Poukázal na obsah spisu, z něhož vyplývalo, že opatrovanec je umístěn v domově se zvláštním režimem na adrese Letiny 70, PSČ 07 Blovice. Odvolací soud dále mimo jiné konstatoval, že s ohledem na to, že nebyla nalezena žádná vhodná osoba z řad příbuzných (§ 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též „o.z.“), vzal ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o.z. za rozhodné bydliště opatrovance, přičemž pode ustanovení § 149b odst. 3, § 61 a § 64 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., ve spojení s ustanovením § 1 zákona č. 314/2002 Sb. a jeho přílohou č. 1, uzavřel, že obcí, která je v daném případě oprávněna vykonávat funkci veřejného opatrovníka je Město Blovice, a nikoliv Obec Letiny. Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník Město Blovice dne 3. března 2015 dovolání s odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího sodu dosud nebyly vyřešeny, a to: - zda podle ustanovení § 471 odst. 3 o.z., má způsobilost být veřejným opatrovníkem „každá“ obec nebo „pouze“ obec s rozšířenou působností podle zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností; - zda bydlištěm ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o.z., a ustanovení § 80 téhož zákona u člověka s omezenou svéprávností je místo, kde se člověk zdržuje z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost usnesení odvolacího soudu a následně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno případné vyjádření. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. července 2015, č.j. 30 Cdo 1719/2015-133, dovolání opatrovníka podle ustanovení § 243c odst.1 o.s.ř. odmítl. Toto rozhodnutí však bylo k podané ústavní stížnosti zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2016, sp.zn. I. ÚS 2936/15. Ústavní soud konstatoval, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti. To však bez dalšího nemá význam pro určení toho, která obec má být v konkrétní věci opatrovníkem. Ústavní soud zdůraznil, že z žádné úvahy předestřené Městským či Nejvyšším soudem neplyne, proč by samotná skutečnost, že Město Blovice vykonává část přenesené působnosti i pro správní obvod, v němž se nachází obec Letiny, měla být určující pro stanovení toho, která obec má být ustanovena opatrovníkem. Napadená rozhodnutí proto podle Ústavního soudu neodpovídají na otázku vznesenou v dovolání – která obec má být jmenována opatrovníkem. Z rozhodnutí o dovolání (proto) není zřejmé, proč nebyl naplněn některý z předpokladů jeho přípustnosti. Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vázán právním názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, č.9) současně přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Současně se i s ohledem na vyložený názor Ústavního soudu opětovně zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud vzal v úvahu dovolatelem výslovně uplatněný důvod přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že předmětné dovolání přípustné je ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., neboť uvedená otázka v době podání dovolání (dne 3. března 2015) nebyla zcela jednoznačně řešena, kdy usnesení dovolacího soudu vyjadřující se k obdobné problematice bylo pod sp.zn. 30 Cdo 1050/2016 vydáno dne 30. listopadu 2016, stejně jako rozsudek ze dne 14. prosince 2016, sp.zn. 30 Cdo 4910/2015. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v daném případě zabýval aplikací § 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle kterého soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle § 471 odst. 3 způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu;