30 Cdo 3971/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3971/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 3. 2017 Spisová značka:30 Cdo 3971/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3971.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Úroky z prodlení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 176 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 5. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.5.2017III.ÚS 1318/17prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto17.5.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3971/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze, Gutova 3297, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu majetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 85/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 69 Co 106/2016 - 103, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 2015, č. j. 21 C 85/2014 - 73, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí škodu ve výši 1000 000 Kč (výrok I). Dále bylo žalobkyni uloženo uhradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II). Uvedenou částku žádala žalobkyně jako odškodnění za škodu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, které bylo proti žalobkyni vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99. Žalobkyně tvrdila, že v tomto řízení docházelo opakovaně k průtahům, které zapříčinily nepřiměřenou délku řízení, přičemž právě v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení musela žalobkyně na úrocích z prodlení z částky, která jí byla v posuzovaném řízení uložena k úhradě, zaplatit nadbytečné úroky z prodlení za deset let řízení, a to ve výši právě 1 000 000 Kč. Žaloba byla postavena na úvaze, že pokud by k rozhodnutí ve věci došlo bez průtahů, žalobkyni by nevznikla povinnost po dobu deseti let hradit 10% úrok z prodlení od 31. 1. 2000 do zaplacení. Nalézací soud zamítl žalobu jako nedůvodnou, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a škodou, kterou žalobkyně nárokovala. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu v této problematice, zejména rozsudek ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, rozsudek ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2863/2014 a usnesení ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3913/2011. Soud prvního stupně dovodil, že v příčinné souvislosti s povinností hradit úroky z prodlení za delší období není nesprávný úřední postup soudu, ale skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, neboť placení úroků je předvídatelným následkem skutečnosti, že dlužník nesplní svůj dluh. Případné subjektivní přesvědčení žalobkyně o nedůvodnosti uplatněného požadavku na náhradu škody vůči její osobě nemění nic na závěru, že škoda tak, jak ji žalobkyně konstruovala, jí vznikla v bezprostřední příčinné souvislosti s řádným nesplněním její povinnosti uhradit škodu řádně a včas, nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu soudu. Tvrzení žalobkyně, že nevěděla, jak velkou částku měla svému bývalému zaměstnavateli na náhradě škody platit, považoval soud za irelevantní, jelikož ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 4 C 271/99 jednoznačně vyplývá, že byla žalovaná svému zaměstnavateli povinna v důsledku porušení svých pracovních povinností a v důsledku převzetí hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty zaplatit částku mnohonásobně vyšší než jí byla nakonec soudem uložena (na základě aplikace moderačního ustanovení § 183 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, dále jen „ZPr“). Nad rámec předchozí základní úvahy došel nalézací soud taktéž k závěru, že v postupu soudu v posuzovaném řízení (4 C 271/99) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož procesní soud činil jednotlivé úkony v přiměřených lhůtách. Tudíž ani z tohoto pohledu nebyla založena odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk. K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen soudem odvolacím, který se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem a taktéž s jeho právními závěry. Odvolacím soudem bylo konstatováno, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem na straně soudů a vznikem škody na straně žalobkyně, jež měla spočívat v úrocích, které musela žalobkyně zaplatit v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 4. 3. 2015, 30 Cdo 840/2014) odvolací soud dovodil, že pro zjištění příčinné souvislosti je možná existence řetězce vzájemně na sebe navazujících skutečností a že příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by škodný následek nevznikl. V souladu se soudem nalézacím pak konstatoval, že příčinu vzniku újmy žalobkyně spočívající ve vyšší částce uhrazené na úrocích z prodlení je třeba hledat právě ve skutečnosti, že ze strany žalobkyně nedošlo k řádnému a včasnému splnění povinnosti, tj. uhrazení závazku vyplývajícího z pracovněprávního vztahu k věřiteli a ze závazku žalobkyně převzatého v rámci hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty. Úvahy žalobkyně o tom, že povinnost uhradit zaměstnavateli škodu vznikla konstitutivně až rozhodnutím soudu, neshledal odvolací soud opodstatněnými. Žalobkyně napadla v záhlaví specifikované rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost shledává ve skutečnosti, že bylo porušeno její ústavním pořádkem zaručené právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Dále namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla zcela vyřešena, a to: „Odpovídá stát (Česká republika) žalobci (jakožto účastníku občanského soudního řízení) za škodu spočívající v povinnosti žalobce zaplatit žalovanému úroky z prodlení z peněžní částky (tj. jistiny), jejíž výše byla určena konstitutivně až autoritativním rozhodnutím soudu (tj. originálně) [tedy peněžní částku, jejíž konkrétní výše nevyplývá ani ze smlouvy /tj. z obligace a ani z právního předpisu /tj. ze zákona/], a to za období, pro které nebyla skutečná výše jistiny – z níž by měla být posléze určena konkrétní peněžní částka zahrnující úroky z prodlení – žalobci ani žalovanému známa z důvodu průtahů v řízení, pro které absentovalo soudní rozhodnutí (tj. rozsudek) ukládající povinnost zaplatit originálně určenou peněžní částku (tj. jistinu)?“ Žalobkyně následně uvádí, že nezaložila svá žalobní tvrzení na tom, že jí byla soudem uložena povinnost zaplatit mimo jiné i úroky z prodlení, jako tomu ve věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, ale naopak na tvrzení, že úrok jakožto majetková sankce vznikla přímým pochybením orgánu veřejné moci (soudu), který nedostál své základní povinnosti vydat rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Žalobkyně tvrdí, že předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 271/99 nebylo uložení povinnosti H. B. zaplatit České poště, s. p. konkrétní peněžité plnění, ale určení, zda žalovaná H. B. má jako zaměstnanec právní povinnost zaplatit zaměstnavateli (České poště, s. p.) náhradu škody podle zákoníku práce, a pokud ano, tak v jaké výši. Právní povinnost H. B. (jako žalované ve sporu 4 C 271/99) tak nebyla konstituována již před zahájením řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 tím, že by nesplnila konkrétní závazek, jehož předvídatelným následkem by byla i majetková sankce v podobě úroků z prodlení, ale až pravomocným rozsudkem soudu pracovního, tedy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2012, č. j. 4 C 271/99 – 497, který nabyl právní moci dne 23. 5. 2013. Teprve až tehdy se měla žalobkyně dozvědět, že jí vůči zaměstnavateli vznikla nová platební povinnost. Žalobkyně