30 Cdo 414/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 414/2023 citace  Právní věta:Mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví v souvislosti s epidemií COVID-19 dle § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. nebo dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb. jako opatření obecné povahy představují rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Za účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba považovat osobu, která sice nemohla být účastníkem řízení o vydání mimořádného opatření Ministerstvem zdravotnictví v souvislosti s epidemií COVID-19, které je vydáváno bez řízení, ale nezákonným mimořádným opatřením bylo o jejích právech a povinnostech rozhodováno a současně v zákonem stanovené lhůtě využila možnost podat žalobu na zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 4. 2023 Spisová značka:30 Cdo 414/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.414.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání subjektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 243c odst. 3 alinea 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 2 předpisu č. 94/2021 Sb. § 5 písm. a) předpisu č. 82/1998 Sb. § 80 odst. 1 písm. g) předpisu č. 258/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:18. 7. 2023 Publikováno ve sbírce pod číslem:41 / 2024 Anotace:Žalobci se podanou žalobou po žalované (ČR-MZd) domáhali omluvy za nemajetkovou újmu způsobenou mimořádnými opatřeními, jež žalovaná vydávala v souvislosti s epidemií COVID-19, a které byly následně soudem zrušeny pro nezákonnost nebo prohlášeny za nezákonné a jejichž prostřednictvím došlo k zásahu do práv žalobců, především na ochranu soukromého a rodinného života, omezení volného pohybu atp. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Uzavřel přitom, že mimořádná opatření, vydaná podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zák. č. 258/2000 Sb., nemají povahu individuálního rozhodnutí. Dále soud prvního stupně konstatoval, že mimořádná opatření jsou opatřeními obecné povahy, ale z materiálního hlediska na ně lze pohlížet jako na právní předpisy, neboť okruh jejich adresátů není nijak blíže místně ani osobnostně specifikován, a i předmět opatření je značně široký, neboť omezuje svobodu pohybu a podnikání. Odpovědnost státu dle zák. č. 82/1998 Sb., tedy z důvodu neexistence individuálního rozhodnutí, nevznikla. Za nesplněnou považoval soud prvního stupně též podmínku účasti žalobců v řízení, neboť řízení, ve kterém byla posuzovaná mimořádná opatření vydána, nemělo účastníky a je beznávrhové, žalobci tudíž nemají aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že posuzovaná mimořádná opatření představují opatření obecné povahy, které nepředstavuje ani rozhodnutí, ani právní předpis. Dále odvolací soud shrnul, že odpovědnost státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. je koncipována jako odpovědnost za škodu (újmu) způsobenou jednotlivci v individuálním případě nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, které se dotýkají konkrétní věci, jíž byl jednotlivec účasten, a ačkoliv judikatura u některých opatření obecné povahy připustila možnost aplikace zák. č. 82/1998 Sb., jednalo se o opatření obecné povahy vydávaná v oblasti územního plánování, jimiž je založen vztah veřejné moci vůči konkrétní osobě. Posuzovaná mimořádná opatření však měla všeobecný a celostátní dopad, odvolací soud tudíž uzavřel, že posuzovaná mimořádná opatření nejsou rozhodnutím ve smyslu § 5 písm. a) zák. č. 82/1998 a odpovědnost státu za škodu způsobenou při plošném omezení práv a svobod neurčitého okruhu osob přijetím plošně a všeobecně závazného mimořádného opatření dovodit nelze. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil žalobce podaným dovoláním, na jehož podkladě se Nejvyšší soud zabýval řešením otázky, zda lze posuzovaná mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a otázky aktivní legitimace žalobce b) k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené posuzovanými mimořádnými opatřeními. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 414/2023-228 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) P. S., nar. XY, bytem XY, b) M. L., nar. XY, bytem XY, zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Zahumenským, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, c) J. T., nar. XY, bytem XY, d) R. B., nar. XY, bytem XY, a e) L. B., nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 67/2022, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 21 Co 270/2022-189, takto: I. Ve vztahu k žalobci b) se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 21 Co 270/2022-189, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2022, č. j. 25 C 67/2022-112, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalované omluvy v uvedeném znění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době pandemické pohotovosti, a to opatřením ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-53/MIN/KAN, ze dne 29. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-55/MIN/KAN, ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, v rozsahu čl. I bodu 5 písm. a) a h) a čl. I bodu 11, ze dne 14. 5. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-12/MIN/KAN, v rozsahu čl. I bodu 14, ze dne 28. 5. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-16/MIN/KAN, v rozsahu čl. I bodu 17 a ze dne 25. 6. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-21/MIN/KAN, které byly následně soudem zrušeny pro nezákonnost nebo prohlášeny za nezákonné (dále jen „posuzovaná mimořádná opatření“), a v jejichž důsledku došlo v době minimálně od 26. 4. 2021 do 31. 7. 2021 k zásahu do práv žalobců na ochranu soukromého a rodinného života, práva na ochranu zdraví i dalších práv, neboť těmito mimořádnými opatřeními byla omezena možnost volného pohybu a využívání celé řady obchodů a služeb a platila i další omezení jako povinnost nosit roušku či respirátor. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 25 C 67/2022-112, žalobu zcela zamítl (výrok I) a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně neprováděl dokazování a rozhodl na základě skutkových tvrzení účastníků, neboť se podle něj jednalo pouze o právní posouzení věci. 4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že posuzovaná mimořádná opatření vydaná podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), nemají povahu individuálního rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým orgán veřejné moci v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy, neboť zde nebylo osob oprávněných v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky ani účastníků řízení a v řízení nebylo rozhodováno o právech a povinnostech konkrétní osoby. Dále soud prvního stupně uzavřel, že z právně-teoretického hlediska jsou mimořádná opatření opatřeními obecné povahy, ale z materiálního hlediska na ně lze pohlížet jako na právní předpisy, neboť okruh jejich adresátů není nijak blíže místně ani osobnostně specifikován a i předmět opatření je značně široký, neboť omezuje svobodu pohybu a podnikání. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodu neexistence individuálního rozhodnutí nevznikla, navíc dle § 5 písm. a) OdpŠk se za nezákonné rozhodnutí považuje toliko rozhodnutí, které bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, což v daném případě splněno není. D