30 Cdo 422/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 422/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2012 Spisová značka:30 Cdo 422/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.422.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 422/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce nezletilého D. C., zastoupeného otcem Ing. Přemyslem Chmelařem, bytem v Praze 5, Radlická 49 jako zákonným zástupcem a Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 28, proti žalovaným 1) České republice-Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3 a 2) České republice-Ministerstvu Spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 166/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010, č. j. 1 Co 53/2010-108, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010, č. j. 1 Co 53/2010-108, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2009, č.j. 32 C 166/2005-71, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 1.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen ve smyslu § 101 obč. zák. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2010, č.j. 1 Co 53/2010-108, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně shodně dovodil opodstatněnost námitky promlčení, vznesené organizačními složkami žalované, a to u prvních dvou tvrzených zásahů do osobnostních práv žalobce, ke kterým mělo dojít dne 25. května 2000 a dne 7. února 2002. U tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobce způsobeného vazbou otce, která následně trvala až do 20. prosince 2002, byla podle názoru odvolacího soudu žaloba podána poslední den běhu promlčecí doby, tedy 20. prosince 2005, to znamená, že tento nárok není promlčen. Konstatoval však, že vzetí do vazby a její trvání je třeba považovat za výkon práva, přičemž zákonnost a oprávněnost nařízené vazby není soud v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti oprávněn přezkoumávat. Nadto sám žalobce potvrdil, že ačkoliv byl jeho otec z převážné části obžaloby zproštěn, byl odsouzen pro trestný čin podvodu. Odvolací soud vzal v úvahu i skutečnost, že v době vzetí otce žalobce do vazby bylo žalobci tři a půl roku, takže objektivně nemohla být jeho čest, důstojnost či vážnost ve společnosti snížena. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zákonnému zástupci žalobce dne 26. července 2010 a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku odvolacího soudu podal zákonný zástupce žalobce dne 11. srpna 2010 dovolání, doplněné podáním ustanoveného právního zástupce ze dne 25. listopadu 2011, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má podle něj zásadní právní význam a za dovolací důvod považuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem /§ 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř./. Dále se domnívá, že dovolání žalobce je přípustné i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Na závěr konstatuje, že dovolání je důvodné též s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud hodnotil „ objektivně“ základ nároku žalobce bez doplnění dokazování či vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bez jakéhokoli poučení žalobce podle § 118a o.s.ř.) k posouzení oprávněnosti nároku žalobce, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. žalobce uvedl, že odvolací soud se začal v návaznosti na jiné právní posouzení zabývat meritorně nárokem žalobce (což soud prvního stupně neprovedl) u jednoho z tvrzených zásahů bez provedení jakéhokoliv navrženého důkazu. V této souvislosti odkázal na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o.s.ř., nebo zda postupoval podle § 219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně /viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, rozsudek téhož soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001/. Při posuzování otázky promlčení nemajetkové újmy po změně rozhodovací soudní praxe, ke které došlo koncem roku 2008 (tedy po podání žaloby), by měly soudy podle názoru žalobce dbát principu předvídatelnosti soudního rozhodování a věnovat pozornost otázce, zda vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům. (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 341. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09). Tím se však soudy obou stupňů podle žalobce v dané věci vůbec nezabývaly. Dovolatel se domnívá, že okamžik vzniku imateriální újmy, která mu byla způsobena, je podmíněn nikoliv časem vzniku neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv, nýbrž časem vzniku následku, který byl takovýmto zásahem způsoben. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. května 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009). Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou, zda je toto dovolání přípustné s pozitivním závěrem. V prvé řadě je třeba vyjít ze skutečnosti, že odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že pokud k neoprávněnému zásahu proti osobnostní sféře žalobce mělo dojít dne 25. května 2000, dne 27. května 2000 a dne 7. února 2000, byla v tomto případě vznesená námitka promlčení nároku opodstatněná, takže z tohoto důvodu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v této části jako správné potvrzeno podle ustanovení § 219 o.s.ř. Naproti tomu za nepromlčený (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud posoudil nárok spojovaný s vazbou otce žalobce, která trvala do 20. prosince 2002, byť pak následně tento nárok zhodnotil z jím v rozhodnutí popsaných důvodů jako neopodstatněný, takže i v tomto případě rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil. V této souvislosti je třeba připomenout, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – na tomto místě je třeba připomenout skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, bylo sice toto ustanovení zrušeno, avšak teprve s účinností ke dni 31. prosince 2012]. Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v souvislosti s rozhodnutí o žalobcem uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s tvrzenými zásahy