30 Cdo 428/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 428/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2018 Spisová značka:30 Cdo 428/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.428.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení řízení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243b o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.1.2019I.ÚS 76/19JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto12.3.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 428/2018-254 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J M R, spol. s r. o., se sídlem v Libochovicích, Vrchlického 838, identifikační číslo osoby 273 38 100, zastoupené JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Libochovicích, Jeronýmova 610, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 471/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 471/2015-176, a o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2017, č. j. 14 Co 116/2017-219, t a k t o: I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 471/2015-176, se zastavuje. II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2017, č. j. 14 Co 116/2017-219, se odmítá. III. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 471/2015-176, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku – stavby, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e, garáž, vše zapsané na listu vlastnictví pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště L. (dále již „předmětná nemovitost“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. října 2017, č. j. 14 Co 116/2017-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V předmětné věci se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně předmětnou nemovitost nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 22. května 2014 (dále již „kupní smlouva z 22. května 2014“) od společnosti CREDOX spol. s r. o. (nyní v likvidaci). Předmětná nemovitost byla součástí jiné nemovitosti (dále již „původní pozemek“), od níž byla následně oddělena. Společnost CREDOX spol. s r. o. se však s předmětnou nemovitostí pokusila disponovat ještě jednou, a to na základě kupní smlouvy mezi společností CREDOX spol. s r. o. a žalovanou ze dne 3. února 2015. Podle soudu prvního stupně bylo vůlí účastníků na základě kupní smlouvy ze dne 22. května 2014 nabýt celou původní nemovitost, tj. včetně předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně tak konstatoval, že předmětnou nemovitost společnost CREDOX spol. s r. o. prodala dvakrát, tedy nejprve žalobkyni, jakožto součást původního pozemku a posléze jako samostatnou věc žalované. Soud prvního stupně vyšel dále z toho, že pro posouzení otázky vlastnického práva k předmětné nemovitosti je podle § 1100 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále již „o. z.“) významné, zda žalovaná, jejíž vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno, byla v dobré víře, neboť v opačném případě zákon nabytí vlastnického práva vylučuje. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nemohla být v dobré víře založené na stavu zápisu v katastru nemovitostí a nestala se tak vlastnicí sporné nemovitosti. Závěry soudu prvního stupně považoval odvolací soud za věcně správné. Nad rámec toho konstatoval, že soud prvního stupně sice opomenul vyložit, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu § 80 o. s. ř.), „nicméně to, že je dán, je zjevné, neboť vyhovující rozhodnutí o žalobě by bylo podkladem pro zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, přičemž na takovém určení je dán dle ustálené judikatury soudů všech stupňů naléhavý právní zájem vždy.“ V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 543/2001. Žalovaná (dále již „dovolatelka“) podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně i proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka nejprve v obecné rovině odkázala na § 237 o. s. ř., dovolací důvod vymezila tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věc a dále uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka dále polemizovala se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž zejména zpochybňovala jejich skutkové závěry týkající se její dobré víry. Podle dovolatelky spočívá nesprávné rozhodnutí obecných soudů na nesprávné aplikaci § 1100 odst. 2 o. z. (v této souvislosti obecně odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15 a ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11). Podle dovolatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to v tom smyslu, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně naléhavého právního zájmu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v záhlaví vymezené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu. K dovolání dovolatelky se žalobkyně písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované není – jak bude vyloženo níže – přípustné ani důvodné. Ve vztahu k dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 471/2015-176, dovolací soud konstatuje, že podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006). Ve vztahu k dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2017, č. j. 14 Co 116/2017-219, dovolací soud uvádí, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uv