30 Cdo 4295/2016 – Nejvyšší soud

30 Cdo 4295/2016-222 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 67/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 11 Co 328/2015-166, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 11 Co 328/2015-166, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se na žalované domáhá zaplacení částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem pracovníků Vězeňské služby a lékařského personálu Věznice Světlá nad Sázavou při poskytnutí vzorku moči, jež proběhla za účelem testování přítomnosti nepovolených látek. Tím, jak byl odběr proveden, došlo podle žalobkyně k porušení zákazu ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2015, č. j. 11 C 67/2012-132, žalobu o zaplacení 100 000 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně se dne 14. 11. 2012 ve Věznici Světlá nad Sázavou podrobila v gynekologické ordinaci odběru vzorku moči, který byl proveden tak, že žalobkyně se za přítomnosti vrchní sestry a vrchní asistentky svlečená do naha v mírném podřepu mezi dveřmi vymočila do kelímku umístěného v lavoru na nízké stoličce, kelímek odevzdala a sama vypláchla nádobu, v níž byl umístěn. Před provedením odběru vzorku moči tímto způsobem žalobkyně požádala o provedení odběru slin či krve, avšak pro absenci příslušného vybavení byl její návrh odmítnut, a žalobkyně proto před poskytnutím vzorku upozornila přítomné na to, že si bude stěžovat. Stížnost žalobkyně na uvedený způsob poskytnutí vzorku moči byla vyřízena Vězeňskou službou dne 7. 3. 2012. Mezi stranami též nebylo sporu o tom, že tomuto způsobu poskytnutí vzorku moči se žalobkyně podrobila společně s dalšími odsouzenými za účelem kontroly užívání omamných látek ve věznici. 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že poskytnutí vzorku moči bylo účelným jednorázovým zásahem, jenž se týkal více osob, a byl proveden bez úmyslu žalobkyni ponížit, proto nemohlo dojít k ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Dále soud prvního stupně konstatoval, že odběr vzorku moči, při kterém je člověk zcela nahý, je zásahem do práva na soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Proto tento zásah soud podrobil testu legality, testu legitimity a testu nezbytnosti s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), aby poté uzavřel, že odběr vzorku moči nelze považovat za zásah, který by porušil právo na soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Podle soudu prvního stupně tak k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. K tvrzení žalobkyně, že byla podrobena odběru moči pod hrozbou kázeňského trestu, soud uvedl, že za dané situace bylo v souladu se zákonem, legitimní a přiměřené, jestliže byla žalobkyně upozorněna na možnost uložení kázeňského trestu. Konečně ve vztahu k tvrzení žalobkyně, že její stížnost nebyla ze strany Vězeňské služby řádně vyřízena, soud zhodnotil, že ani ve způsobu vyřízení stížnosti žalobkyně nelze spatřovat nesprávný úřední postup, neboť vyřizující orgán se stížností zabýval a žalobkyni sdělil výsledek šetření. 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací soud napadeným rozsudkem ve výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně chráněného čl. 3 Úmluvy způsobem provedení odběru vzorku moči žalobkyně dne 14. 11. 2012, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud skutkový stav nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. 7. Z hlediska právního posouzení měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně podřazením zjištěného skutkového děje pod čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, ačkoliv žalobkyně tvrdila porušení čl. 3 Úmluvy, nejednal v rozporu s dispoziční zásadou, neboť právní posouzení věci náleží vždy soudu. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že povinnost žalobkyně poskytnout vzorek moči za účelem monitoringu přítomnosti omamných látek u odsouzených je legitimním a zákonným opatřením. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že provedení odběru vzorku v tomto konkrétním případě bylo opatřením nezbytným. Proto odvolací soud uzavřel, že způsob odběru vzorku moči žalobkyně překročil nevyhnutelnou míru omezení soukromí žalobkyně, zasáhl do její lidské důstojnosti, ponížil ji v jejích vlastních očích a vyvolal v ní pocit méněcennosti, čímž došlo k ponižujícímu zacházení, byť minimálnímu, které je v rozporu s čl. 3 Úmluvy. 8. Odvolací soud dále zhodnotil, že k žalobkyní tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy v jeho procesní části nedošlo, neboť bez ohledu na to, jak byla vyřízena její stížnost Vězeňskou službou, povinnost vést účinné vyšetřování byla splněna v rámci tohoto kompenzačního řízení, jež představuje také odpovídající prostředek nápravy. Ve vztahu k poskytnutému zadostiučinění odvolací soud konstatoval, že nesprávnému úřednímu postupu byla žalobkyně vystavena pouze jednorázově a na krátký časový úsek, přičemž poskytnutí vzorku moči nebylo vedeno s úmyslem žalobkyni pokořit či ponížit, a shledal proto v daném případě konstatování porušení práva žalobkyně dle čl. 3 Úmluvy přiměřeným zadostiučiněním. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm předně namítá, že se odvolací soud při stanovení formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nevycházel ze zjištěného skutkového stavu, nezohlednil závažnost nemajetkové újmy žalobkyně, okolnosti vzniku nesprávného úředního postupu, ani skutečnost, že žalobkyně byla osobou ve výkonu trestu odnětí svobody. 10. Žalobkyně má dále za to, že není dán účinný prostředek ochrany před porušováním práv podle čl. 3 Úmluvy, a proto pokládá v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou otázku, nakolik neexistence účinného kontrolního mechanismu (ve smyslu čl. 3 ve spojení s čl. 13 Úmluvy) ovlivňuje a prohlubuje vzniklou nemajetkovou újmu, resp. zda tento nedostatek je třeba zohlednit při rozhodování o formě a výši zadostiučinění. 11. Závěrem dovolání žalobkyně namítá, že poskytované zadostiučinění by nemělo mít pouze charakter kompenzační, nýbrž také motivační, sankční a preventivní, a to vůči orgánu státu, který se nesprávného úředního postupu dopustil. Tuto otázku by proto Nejvyšší soud měl posoudit jinak, než jak činí dosud. 12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. IV. Přípustnost dovolání 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Námitka žalobkyně týkající se charakteru poskytovaného zadostiučinění, které má zahrnout podle žalobkyně také složku „motivační, sankční a preventivní“ ve vztahu k orgánu státu, který se dopustil nesprávného úředního postupu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu institut tzv.