30 Cdo 4513/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4513/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2018 Spisová značka:30 Cdo 4513/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4513.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 31a odst. 1 předpisu č. 82/1988Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4513/2017-331 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou a soudci JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce L. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby 000 25 429, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 426/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 39 Co 408/2016-281, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 39 Co 408/2016-281, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2015, č. j. 70 C 426/2014-105, mimo jiné výrokem V. zamítl žalobu o odškodnění žalobce ve výši 2.000,- EUR za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce v důsledku nesprávného rozhodnutí spočívajícího v neoprávněném zařazení žalobce do práce, neoprávněného kázeňského potrestání a neoprávněného přeřazení žalobce v rámci věznice. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné i v meritorním výroku V. a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Meritorní výrok týkající se nesprávného rozhodnutí spočívajícího v neoprávněném zařazení žalobce do práce, neoprávněného kázeňského potrestání a neoprávněného přeřazení žalobce v rámci věznice pak odůvodnil (ve stručnosti shrnuto) následovně: 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci byl udělen kázeňský trest rozhodnutím, které bylo později zrušeno. Žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění formou zahlazení trestu. V daném případě žalobce nejprve souhlasil se zaměstnáním, byl vypracován znalecký posudek o jeho zdravotní způsobilosti a odpovídajícím způsobem o jeho zařazení rozhodl ředitel věznice. Žalobce následně souhlas odvolal, byl podán návrh na jeho vyřazení ze střeženého pracoviště, o návrhu opět rozhodoval ředitel věznice a byla provedena výstupní lékařská kontrola. V důsledku toho bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, na jehož podkladě byl žalobce na tři dny umístěn do uzavřeného oddělení. S ohledem na délku trestu, který byl následně zahlazen, skutečnost, že žalobce se na vzniklé situaci aktivně podílel nejprve souhlasem s pracovním zařazením a následně jeho odvoláním, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tato forma reparace je postačující a ani v této části nárok žalobce neshledal důvodným. 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4264/2015, kterým zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. února 2015, č. j. 70 C 426/2014-105, a dále ve výrocích V. a VI., jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce kromě námitek procesního charakteru v dovolání vymezil tři právní otázky řešené odvolacím soudem, přičemž dovolací soud shledal, že dovolání je přípustné a důvodné toliko v rozsahu jedné z těchto otázek, a to u otázky formulované jako otázka „zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí – neoprávněně uložený kázeňský trest – otázka hmotného práva.“ V souvislosti s touto právní otázkou žalobce požadoval zaplacení odškodnění ve výši 2.000 EUR z důvodu neoprávněně uloženého a vykonávaného kázeňského trestu. Oba soudy postupovaly nesprávně, když zahlazení kázeňského trestu považovaly za dostatečnou satisfakci. Žalobce se domníval, že dovolací soud do dnešního dne neřešil otázku týkající se skutečnosti, zda zahlazení kázeňského trestu v rámci výkonu trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí. Podle žalobce zahlazení kázeňského trestu nelze považovat za dostatečné zadostiučinění, když se pouze jedná o obnovení formálního stavu, který zde byl před vydáním nezákonného rozhodnutí. Žalobce popsal skutkové okolnosti jeho případu a uvedl, že žalovaná, stejně jako oba soudy, dospěly k závěru, že kázeňský trest byl uložen neoprávněně; jednalo se tedy o nezákonné rozhodnutí. Zahlazením kázeňského trestu se odsouzení nezrušuje, zejména za situace, kdy je tento kázeňský trest vykonán, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli. V této souvislosti dále žalobce argumentoval odkazem na podobnost nezákonného rozhodnutí o trestu či vazbě, vztahující se k § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), který stanoví postupy a pokyny pro výpočet zadostiučinění. Kázeňský trest má v mnohém podobné znaky. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 dospěl k závěru, že v něm uvedená teze by mohla být analogicky aplikována na neoprávněně uložený a vykonaný kázeňský trest, přičemž dovolateli by mělo náležet také finanční odškodnění. Obdobný názor lze najít také v odborné literatuře (např. S., M.: K soudnímu přezkumu rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení proti odsouzenému, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 13/2011, na str. 476). Žalobce se domníval, že žalovaná zahlazením kázeňského trestu neodčinila to, že žalobce byl nezákonným způsobem donucován k práci, že fakticky vykonal kázeňský trest, což je podle nálezu Ústavního soudu České republiky závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného, když dovolatel byl 6 měsíců ubytován mezi problémové odsouzené, měl být umístěn odděleně, přičemž uvnitř věznice se dlouhodobě nemohl domoci svých práv. Nemajetková újma, která žalobci vznikla z prožitých represí aktivně uplatňovaných žalovanou, tak odčiněna nebyla a zahlazení odsouzení nelze považovat za dostatečné zadostiučinění ve smyslu OdpŠk. 6. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4264/2015, ve vztahu k této přípustnosti i důvodnost dovolání zakládající právní otázce konstatoval následující: 7. „V řešení této právní otázky odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dostatečně nezohlednil (posuzováno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, respektive obou soudů) verifikační kritéria z hlediska posouzení podmínek pro poskytnutí zadostiučinění v penězích ve smyslu OdpŠk. 8. Právní doktrína zaujímá právní názor, že ‚Zákon nevymezuje, kdo a jak může porušení práva konstatovat, lze tedy uvažovat i o tom, že se tak stane například již v samotném řízení, v němž je odstraňováno nezákonné rozhodnutí, či v řízení, v němž je správnost úředního postupu přezkoumávána příslušnými orgány. Otázkou bude, zda půjde o dostatečně účinný prostředek.‘ (Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 177). 9. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, vyložil, že ‚Konstatování porušení práva je formou zadostiučinění, při kterém stát prostřednictvím orgánu veřejné moci uzná, že jeho postupem k zásahu do práv poškozeného a v důsledku toho vzniku nemajetkové újmy došlo. Pokud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku takové konstatování absentuje, nelze uvažovat o tom, že by se samotným zproštěním obžaloby dostalo poškozenému satisfakce odpovídající konstatování porušení jeho konkrétního práva nebo práv v důsledku trestního stíhání. Odvolací soud se obsahem zprošťujícího rozsudku v naznačeném směru nezabýval a jeho právní posouzení žalovaného nároku z hlediska formy odškodnění nemajetkové újmy žalobce je proto neúplné a tudíž nesprávné.‘ 10. Judikovaný názor lze podle přesvědčení dovolacího soudu přiměřeně použít i v podmínkách posuzování zahlazení kázeňského trestu, přičemž teprve uč