30 Cdo 4644/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4644/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 5. 2017 Spisová značka:30 Cdo 4644/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4644.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Náklady řízení Zastoupení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 254 předpisu č. 523/1992Sb. § 27 o. s. ř. § 137 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 8. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4644/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 83 462 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 201/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 15 Co 482/2014-144, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 15 Co 482/2014-144, se zamítá. II. Dovolání žalobce proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 15 Co 482/2014-144, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 453 793 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 2. 2001 do zaplacení jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout v daňovém řízení v důsledku platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 5, č. j. 12345/02/005522/7372, ze dne 22. 3. 2002, na základě kterého nebyl žalobci vrácen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 306 193 Kč, když platební výměr byl následně ve správním soudnictví zrušen, stejně jako následné rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5, č. j. 111322/09/005522108098, ze dne 12. 3. 2009, kterým bylo řízení zastaveno z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Žalovaná částka byla představována jednak nadměrným odpočtem DPH, jednak náklady na zastoupení daňovým poradcem. O náhradě škody představované náklady na zastoupení daňovým poradcem bylo pravomocně rozhodnuto částečným rozsudkem. V průběhu řízení pak žalovaná uhradila žalobci nadměrný odpočet ve výši 306 193 Kč, takže žalobce vzal s ohledem na plnění žalované žalobu částečně zpět, řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno a soud v řízení pokračoval pro částku 83 462 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení od 1. 2. 2010 do 16. 8. 2013, tedy do dne úhrady nadměrného odpočtu. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 18 C 201/2010-108, uložil žalované zaplatit žalobci částku 8 816 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 74 646 Kč (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 75 320 Kč k rukám zástupce žalobce, kterým byl Ing. Z. B. jako obecný zmocněnec. 3. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce i žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé (výrok I), výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „žalovaná uhrazením částky 74 646 Kč [vedle vrácení nadměrného odpočtu ve výši 306 193 Kč; poznámka dovolacího soudu] splnila svoji povinnost uhradit úrok z prodlení v případě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 251 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb. daňový řád. Podle § 254 odst. 1 daňového řádu úrok přiznaný podle ust. § 254 daňového řádu se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že je na místě započítat částku 74 646 Kč, která byla žalobci vyplacena dle § 254 daňového řádu proti kapitalizovanému úroku z prodlení v částce 83 462 Kč, který žalobce požadoval. Ze znění ust. § 254 daňového řádu nevyplývá, že by započtení bylo možné jen za období, kdy se oba úroky časově překrývají.“ 5. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud vyšel z toho, že „[ž]alobce je zastoupen obecným zmocněncem, který je daňovým poradcem. Podle § 137 odst. 2 o. s. ř. odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění, stanoveného zvláštními právními předpisu anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění, stanoveného zvláštními předpisy. Z toho a contrario vyplývá, že odměna za zastupování poskytnutá zákonným zástupcům, zmocněncům, kteří zastupují účastníky podle § 27, soudem ustanoveným opatrovníkům a zástupcům, nejsou-li jimi advokáti, notáři či patentoví zástupci, nepatří podle § 137 odst. 2 o. s. ř. k nákladům řízení, a to ani tehdy, když tímto zástupce je daňový poradce.“ K tomu dále odvolací soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3671/12. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a uložil žalované povinnost uhradit žalobci úrok z prodlení ve výši 83 642 Kč snížený o vyplacený úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní sazby České národní banky platné v první den kalendářního čtvrtletí za období 1. 2. 2010 – 16. 8. 2013, dále aby uložil žalované povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně stanovenou v rozsudku soudu prvního stupně ve výši 75 320 Kč, a konečně, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem. 7. Podle dovolatele „ve věci otázky posouzení výše přiznaných úroků a způsobu jejich zápočtu na úrok z přeplatku stanovený daňovým řádem i ve věci nepodřazení daňového poradce pod kategorii ‚obecný zmocněnec‘ resp. přiznání nákladů řízení za zastupování daňovým poradcem … nebyla tato otázka dovolacím soudem … ještě řešena.“ 8. K provedenému zápočtu kapitalizovaného úroku z prodlení za období 1. 2. 2010 – 16. 8. 2013 oproti úroku z přeplatku od finančních orgánů za období 26. 2. 2001 – 16. 8. 2013 dovolatel uvedl, že „nezpochybňuje fakt, že zákonodárce sleduje úmysl, aby z jednoho pochybení státního orgánu neplynula dvě odškodnění – jednou úrok z přeplatku dle daňového řádu a podruhé úrok z prodlení ve smyslu občanského zákoníku. Tím by skutečně došlo k neodůvodněnému zvýhodnění poškozeného. Dle našeho názoru však pro naplnění záměru odstranění duplicity odškodnění musí být vzaty v úvahu i období, za která se odškodnění vypočítává.“ Dovolatel nesouhlasí s tím, že soud „započetl částku úroku od finančních orgánů za cca 12,5 roku oproti úroku z prodlení za cca 3,5 roku. Dle našeho názoru bylo správné proti sobě započítat pouze úrok z přeplatku a úrok z prodlení za období, kde se oba úroky časově překrývají, tedy za období 1. 2. 2010 – 16. 8. 2013. Pouze v těchto obdobích dochází k duplicitě přiznaných nároků.“ 9. K otázce náhrady nákladů na zastupování daňovým poradcem v občanském soudním řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dovolatel uvedl, že v usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3671/12, kterým odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, Ústavní soud pouze posuzoval skutečnost, zda případné porušení stěžovatelových práv dosahuje ústavního rozměru, usnesení tak nemá precedenční charakter. S odkazem na zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daňovém poradenství“), dovolatel uvedl, že daňovým poradenstvím dle tohoto zákona je poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, odvodů a jiných plateb (dále jen „daně“), jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí. Podle dovolatele řízení o náhradě škody (ve výši nákladů daňového řízení), která vznikla v přímé souvislosti s daňovým řízením, je věcí, která s daněmi přímo souvisí, a proto i poskytování právní služby v této věci je vykonáváno v rámci daňového poradenství. S odkazem na § 137 odst. 2 občanského soudního řádu poukázal na srovnatelnost (z hlediska zákonných předpokladů) profese daňového poradce s profesemi notáře a patentového zástupce, u kterých zákon