30 Cdo 465/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 465/2025-145 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. Š., a b) J. T., obou zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 870 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 193/2023, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 70 Co 281/2024-77, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 19 C 193/2023-50, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 76 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 11. 2023 do zaplacení (výroky I a II), co do částky 358 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 11. 2023 do zaplacení vůči každému ze žalobců žalobu zamítl (výroky III a IV) a uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku 11 873,60 Kč (výrok V). 2. K odvolání obou žalobců i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 70 Co 281/2024-77, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I a II potvrdil, v zamítavých výrocích III a IV o věci samé jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 12 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 16. 11. 2023 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu tento výrok potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21 093,80 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 435 000 Kč s příslušenstvím se každý ze žalobců domáhal po žalované z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 23/2006 (dále jen „posuzované řízení“), které dosud neskončilo. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci včasné dovolání směřující proti výroku I v části, kterou byly potvrzeny zamítavé výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tj. co do částky 345 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 11. 2023 do zaplacení pro každého z nich. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání jednotlivých žalobců není subjektivně přípustné ohledně potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k nárokům druhého z nich, neboť oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). 6. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve vztahu k tvrzenému nevypořádání se s námitkou „znevýhodnění“ nyní odškodňovaných poškozených vůči těm v roce 2009 z důvodu změny hodnoty peněz plynutím času. Odvolací soud totiž s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu uvedl, že inflace, změna kurzu měny či životní úrovně na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění vliv nemají a že dovolací soud se ve své judikatuře možností přehodnocení výše základních částek s ohledem na ekonomický růst opakovaně zabýval a důvod se od své rozhodovací praxe odchýlit neshledal (viz odstavec 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tudíž s výše uvedenou argumentací vypořádal, neshledal ji však důvodnou. Neodchýlil se tak ani od žalobcem zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, a své rozhodnutí nepřezkoumatelností nezatížil. Ostatně jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Poukazoval-li žalobce v této souvislosti i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, týkající se výkladu § 213 odst. 4 o. s. ř. ohledně možnosti odvolacího soudu doplňovat dokazování, tak tyto na danou věc nijak nedopadají a zcela se míjí s obsahem této námitky. 7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka, že odvolací soud meritorně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž mělo posouzení skutečnosti podstatné pro rozhodnutí (a to „znevýhodnění“ nyní odškodňovaných poškozených vůči těm v roce 2009 z důvodu změny hodnoty peněz plynutím času) absentovat. Ačkoliv je pravdou, že se soud prvního stupně s výše uvedenou námitkou žalobců ve svém rozsudku výslovně nevypořádal, z obsahu odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že vyšel z rozmezí základních částek zadostiučinění za rok řízení dovozovaných judikaturou Nejvyššího soudu (viz odstavec 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), důvod pro jejich zvyšování tedy neshledal. Tento nedostatek (výslovného) odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak napravil odvolací soud v odstavci 22 odůvodnění svého rozsudku, kde se s argumentací žalobců podrobně vypořádal. Odvolací soud tedy postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž i v případě, že je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může odvolací soud přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně až v případě, že takovou vadu nemohl zhojit sám, neboť současná koncepce odvolacího řízení preferuje vydání věcného rozhodnutí, tedy potvrzení či změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015). Od této ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a svým postupem se nemohl odchýlit ani od žalobci citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, který (jak je již uvedeno výše) se věnuje zcela jiné právní problematice, a to možnosti odvolacího soudu doplňovat dokazování. Jeho závěry tak na danou věc nedopadají. Relevantní pak není ani poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015, neboť jak je uvedeno výše, odvolací soud se s rozhodnou námitkou žalobců výslovně a podrobně vypořádal. 8. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se s námitkou žalobců, že v důsledku plynutí času je odškodnění poškozených za obdobné skutkové a právní okolnosti odlišné, neboť přiznané zadostiučinění v letech 2009 a 2023 má zcela jinou hodnotu, vypořádal v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, pokud vyšel z rozmezí základních částek určených stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základních částek, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným ref