30 Cdo 483/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 483/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 10. 2022 Spisová značka:30 Cdo 483/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.483.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Příslušnost soudu funkční Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dovolání (vady) Vady řízení Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř. § 153 odst. 1 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c), h) o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 483/2022-924 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 3 156 196 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 693/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 24 Co 83/2019-795, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, se zastavuje. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 24 Co 83/2019-795, se v části výroku II, kterou byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 2 607 620,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z částky 807 620,50 Kč od 27. 12. 1995 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku III o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, zamítl žalobu, kterou se žalobce (po jejím rozšíření a změně připuštěné usnesením zmíněného okresního soudu ze dne 9. 9. 2014, č. j. 11 C 693/2002-438) domáhal vůči žalované zaplacení částky 3 156 196 Kč s úrokem z prodlení z částky 816 196 Kč ve výši 26 % za dobu od 27. 12. 1995 do zaplacení (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Zaplacení uvedené částky žalobce požadoval z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. V řízeních vedených u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 176/97 a u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 153/2000, v nichž žalobce vystupoval jako poškozený (ve dnech 20. 12. 1995 a 27. 12. 1995 se totiž měl stát obětí loupežného přepadení spáchaného skupinou šesti pachatelů, mezi nimiž figurovala i jeho bývalá manželka, její otec a její bratr), totiž zmíněné orgány nezajistily žalobcův nárok na náhradu škody, nevyužili postupu upraveného v § 78 a § 79 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy účinném znění (dále jen „t. ř.“), tj. vydání, resp. odnětí věci důležité pro trestní řízení, a o jeho nároku posléze ani nerozhodly, byť jej žalobce řádně a včas uplatnil a prokázal. Požadovaná částka přitom sestávala z následujících položek: 1) náhrada za ublížení na zdraví ve výši 8 575,50 Kč, 2) náhrada za majetek v žalobcově výlučném vlastnictví, jenž mu byl odcizen dne 20. 12. 1995, ve výši 157 752,20 Kč, 3) náhrada za další majetek v žalobcově výlučném vlastnictví, jenž mu byl odcizen dne 27. 12. 1995, ve výši 374 742 Kč, 4) náhrada za odcizený majetek, který měl žalobce v bezpodílovém spoluvlastnictví se svou bývalou manželkou ve výši 275 126,30 Kč, 5) náhrada zisku za období let 1996 až 2013 ve výši 100 000 Kč za každý rok, tj. celkem ve výši 1 800 000 Kč, který žalobci ušel v důsledku nemožnosti svobodné volby zaměstnání (v důsledku odcizených dokladů), svobody pohybu a výkonu práva podnikat s odcizeným majetkem, 6) náhrada nemajetkové újmy způsobené zastavením žalobcova pracovního postupu a neprodloužením pracovní smlouvy, jakož i nedosažením doktorátu a habilitace ve výši 450 000 Kč, 7) náhrada nákladů vynaložených na právní pomoc v trestním řízení ve výši 30 000 Kč, 8) náhrada nákladů vynaložených na právní pomoc v souběžně vedeném civilním řízení o náhradu škody ve výši 10 000 Kč a 9) náhrada zaplacených soudních poplatků ve výši 50 000 Kč. 3. O podané žalobě soud prvního stupně rozhodl poprvé již rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 11 C 693/2002-226, kterým ji rovněž zcela zamítl (předmět řízení byl však tehdy představován pouze částkou 2 156 196 Kč s příslušenstvím, neboť z titulu ušlého zisku žalobce požadoval zaplatit pouze částku 1 000 000 Kč, a z titulu náhrady nemajetkové újmy – jež tehdy navíc byla vymezena rovněž jako újma majetková – pouze částku 250 000 Kč). Dospěl totiž k závěru, že postup, který žalobce orgánům činným v trestním řízení vytýká, není nesprávným úředním postupem. Kromě toho žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení ohledně vztahu příčinné souvislosti mezi zmíněným postupem a údajnou škodou. 4. Tento rozsudek byl posléze jako věcně správný potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 15. 5. 2008, č. j. 24 Co 15/2008-276. V daném případě totiž dle odvolacího soudu nelze nesprávný úřední postup spatřovat v tom, že nebylo vyhověno návrhům žalobce, kterými se domáhal zajištění svých nároků na náhradu škody proti osobám, proti kterým bylo trestní řízení vedeno. Také skutečnost, že dotčené orgány vůbec nerozhodly o žalobcově návrhu na zajištění jeho nároků na náhradu škody ze dne 27. 9. 1996, nesprávný úřední postup nezakládá, neboť z tohoto návrhu nebylo zřejmé, jakého zajištění se žalobce domáhal, a zároveň nebyly shledány ani důvody pro zajištění nároku poškozeného bez jeho návrhu podle § 47 odst. 4 t. ř. Navíc vlastnictví věcí, které měly být žalobci odcizeny, bylo sporné. Nesouhlasí-li žalobce se samotným výsledkem obou trestních řízení, přičemž postup, který orgánům činným v tomto řízení vyčítal, spočíval ve shromažďování podkladů (důkazů) pro rozhodnutí, které tyto orgány poté hodnotily a právně posuzovaly, jednalo se o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, jejíž případná nesprávnost či vady se projevily právě v obsahu tohoto rozhodnutí. V úvahu tak může přicházet pouze případná odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí. Jednou z podmínek vzniku této odpovědnosti je však to, aby bylo příslušné rozhodnutí pro svou nezákonnost zrušeno, což se v daném případě nestalo. Orgán činný v trestním řízení se nesprávného úředního postupu nedopustil ani tím, že žalobcově bývalé manželce jako organizátorce trestného činu při zastavení jejího trestního stíhání povinnost nahradit žalobci tvrzenou škodu neuložil, neboť trestní řád mu při zastavení trestního stíhání neumožňuje o povinnosti k náhradě škody rozhodnout. 5. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1572/2009-329, uvedená rozhodnutí odvolacího a prvostupňového soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V této souvislosti uvedl, že za situace, kdy státní zástupce (soud) v rámci daného trestního řízení nerozhodl o návrhu žalobce jako poškozeného ze dne 27. 9. 1996 na zajištění jím uplatněného nároku na majetku obviněných, dopustil se tím nesprávného úředního postupu a mohl tak založit odpovědnostní titul na straně státu, protože v rozporu s ustanovením § 46 t. ř. neposkytl poškozenému plnou možnost uplatnění práv, která mu trestní řád přiznává; toto pochybení se přitom nijak neodrazilo v obsahu rozhodnutí, kterým bylo předmětné trestní řízení skončeno. Důvodem pro tento nesprávný postup (nečinnost) pak nemohou být vady návrhu ani to, že nebyly shledány okolnosti, za kterých by státní zástupce mohl v přípravném řízení rozhodnout o zajištění nároku podle § 47 odst. 4 část věty za středníkem t. ř. z moci úřední. O nesprávný úřední postup jde i tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení neučinily opatření k vydání věci (§ 78 t. ř.), popřípadě nerozhodly o odnětí věcí (§ 79 t. ř.), které byly při trestné činnosti poškozenému odebrány, neboť se jednalo o věci důležité pro trestní řízení (které mohly být věcnými nebo listinnými důkazy). Okolnost, že bylo sporné, kdo je vlastníkem předmětných věcí, mohla mít význam pro jejich případné vrácení (§ 80 t. ř.), avšak nemohla odůvodnit nečinnost příslušných orgánů s