30 Cdo 5421/2008 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5421/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2011 Spisová značka:30 Cdo 5421/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5421.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 11násl. obč. zák. § 243b odst. 2a3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 5. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5421/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. P. M., a b) B. M., obou zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Zlínskému kraji, se sídlem ve Zlíně, Tomáše Bati č. 21, IČO 70891320, zastoupenému JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová č. 1254, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 61/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2008, č.j. 1 Co 160/2007-291, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2008, č.j. 1 Co 160/2007-291, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :   Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2006, č.j. 24 C 61/2002-231, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) (dále jen první žalobce) částku 1,000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a co do částky 3,000.000,- Kč žalobu zamítl (výrok I.). Žalovanému dále uložil zaplatit na náhradu nemajetkové újmy ve prospěch žalobkyně b) (dále jen druhá žalobkyně) částku 1,300.000,- Kč, zatímco žalobu ohledně částky 4,700.000,- zamítl (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30. prosince 2000 na křižovatce silnice první třídy č. 50 a silnice třetí třídy č. 4958, u obce U. B., řidič automobilu vybaveného čelní radlicí na shrnování sněhu SPZ UHA 11-64 L. J., jako zaměstnanec Správy a údržby silnic Uherské Hradiště, státní příspěvkové organizace, při jízdě po silnici III. třídy od obce V. nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ a najel do jízdní dráhy po hlavní silnici jedoucímu automobilu KIA Carnival, SPZ AKP 04-79, které řídil první žalobce, přičemž oba žalobci utrpěli těžká zranění a jejich dcera E. utrpěla zranění, kterému na místě podlehla. Řidič L. J. byl v souvislosti s tímto činem trestně odsouzen. Žalovaným v označené věci byla původně Správa a údržba silnic Uherské Hradiště, státní příspěvková organizace, avšak na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2006, č.j. 24 C 61/2002-185, bylo jako s procesním nástupcem uvedeného žalovaného v řízení pokračováno se Zlínským krajem. Soud prvního stupně posoudil uplatněné nároky podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve své podstatě za opodstatněné, neboť popsaným jednáním došlo k zásahu do práva žalobců na ochranu jejich osobnosti. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak žalobci (požadovali, aby žalobě bylo vyhověno zcela), tak i žalovaný (žádal, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta). Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 14. května 2008, č.j. 1 Co 160/2007-291, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2006 změnil ve vyhovujících výrocích tak, tak, že žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1,000.000,- Kč, resp. 1,300.000,- Kč, zamítl (výrok I.); ve zbylé části, pokud byla žaloba z části zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na které současně též odkázal, avšak dospěl k závěru, že krajský soud nesprávně posoudil situaci, kdy původně žalovaný subjekt práva - právnická osoba označená jako „Správa a údržba silnic, Uherské Hradiště, státní příspěvková organizace, IČO 00091839 - zanikla. Poukázal na to, že rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů České republiky ze dne 10. září 2001, č.j. 3796/01 13KM se stala mimo jiné i tato původně žalovaná právnická osoba příspěvkovou organizací Zlínského kraje s tím, že na ni dnem nabytí účinnosti tohoto rozhodnutí (1. října 2001) v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, přecházejí veškerá práva a závazky uvedené státní příspěvkové organizace. Zastupitelstvo Zlínského kraje na svém 23. zasedání usnesením ze dne 14. dubna 2004 schválilo zrušení příspěvkových organizací tohoto kraje - mezi nimi i Správy a údržby silnic Uherské Hradiště, a to ke dni 30. dubna 2004 s tím, že věci, práva a závazky obsažené v jejich mimořádných účetních závěrkách a inventurních soupisech zpracovaných k datu sestavení mimořádných účetních závěrek, přecházejí ke dni zrušení příspěvkových organizací na Zlínský kraj. Odvolací soud připomněl, že (již zmíněným) pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2006, č.j. 24 C 61/2002- 185, bylo rozhodnuto, že procesním nástupcem žalované Správy a údržby silnic Uherské Hradiště, příspěvková organizace Zlínského kraje, se stal Zlínský kraj, se sídlem ve Zlíně, Tomáše Bati č. 21, IČO 70891320. Podle odvolacího soudu názor soudu prvního stupně, že v daném případě je možný (i) přechod povinností na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. z právnické osoby, která je odpovědná za neoprávněný zásah do osobnostních práv způsobený jejím zaměstnancem na jinou právnickou osobu, není správný, takže žaloba měla být (v celém rozsahu) zamítnuta. Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku uvedl, že: „Soudní praxí již bylo ustáleno, že smrtí fyzické osoby, která je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv jiné fyzické osoby, nepřechází povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích na dědice, protože jde o plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem ve smyslu ustanovení § 579 odst. 1 obč. zák. V tomto případě však původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce je právnická osoba, která již zanikla. Zákon přitom obdobné ustanovení, které by se týkalo zániku právnické osoby - dlužníka, který má plnit něco, co je vázáno přímo na ni a co by tedy měla plnit výlučně sama, nemá. Odvolací soud má za to, že to, co platí o osobní povinnosti fyzické osoby uhradit nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2 obč. zák., by mělo také v plné míře platit i pro právnické osoby. Nevidí důvod, proč by měl být původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv rozlišován podle toho, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu, když navíc nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je vlastně konstituován až pravomocným rozhodnutím soudu, neboť je to soud, který ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. rozhodne, zda došlo k újmě ve značné míře a určí výši náhrady nemajetkové újmy. Tím je ostatně naplňována i ústavní zásada rovnosti práv a povinností fyzických a právnických osob a státu. Náhrada nemajetkové újmy v penězích je pouze jedním z několika druhů satisfakcí, přičemž pokud jde o jiné satisfakce - morálního charakteru - nerelutární, pak není pochyb o tom, že je dána pasivní legitimace výlučně jen u původce zásahu, a že takováto povinnost, například zdržení se protiprávního chování či omluva za konkrétní zásah, nemůže být uložena někomu jinému, než je původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Není tedy důvod k tomu, aby byl vytvářen dvojí právní režim pro jednotlivé druhy satisfakce. Z těchto důvodů pak odvolací soud dospěl k závěru, že přechod povinnosti právnické osoby na úhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. na jiný subjekt práva není možný ani v případě, kdy dojde k zániku takovéto právnické osoby, která je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. Za takovéto situace pak je zřejmé, že nemůže být dána pasivní legitimace žalovaného v tomto sporu, když žalobci ani netvrdí, že by byl původcem neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv. Krajský soud však pochybil především výše uvedeným usnesením ze dne 15. května 2006, jímž rozhodl, že procesním nástupcem původně žalovaného se stal nynější žalovaný. Správně měl ve smyslu ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. řízení zastavit s tím, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení.“ Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 23. července 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 22.