30 Cdo 5437/2016 – Nejvyšší soud

30 Cdo 5437/2016-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně L. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem v Praze 3, Baranova 1026/33, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 101/5, zastoupené JUDr. Robertem Falbrem, advokátem, se sídlem v Praze, V celnici 1040/5, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 23 Co 100/2016-82, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 23 Co 100/2016-82, se v potvrzujícím výroku I zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala řady dílčích nároků na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu založenou předně na tvrzení, že zastupitelský úřad žalované v Alžíru zamítl žádost manžela žalobkyně o udělení vstupního víza svým rozhodnutím ze dne 18. 11. 2010, č. ALGI20101108002, přičemž o následné žádosti o přezkum důvodů neudělení víza bylo rozhodnuto Ministerstvem zahraniční věcí tak, že vízum bylo zamítnuto v souladu se zákonem. Obě tato rozhodnutí byla následně zrušena v rámci soudního přezkumu, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 7 A 55/2011-63. Žalobkyně dále svou žalobou uplatnila též řadu dílčích nároků (viz výrok II rozsudku odvolacího soudu), a to z titulu průtahů v předmětném řízení o vydání vstupního víza pro manžela žalobkyně. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 18 C 16/2014-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala konstatování, že rozhodnutím žalované ze dne 26. 1. 2011, č. j. 300467/2011-KKM, a rozhodnutím zastupitelského úřadu České republiky v Alžíru ze dne 18. 11. 2010 a průtahy v řízení o žádosti pana A. A. o udělení víza došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu soukromého a rodinného života a na ochranu lidské důstojnosti zaručeného v článku 10 Listiny základních práv a svobod, že rozhodnutím žalované, č. j. 300467/2011-KKM, ze dne 26. 1. 2011 a rozhodnutím zastupitelského úřadu České republiky v Alžíru ze dne 18. 11. 2010 došlo k zásahu do práva žalobkyně nebýt diskriminována zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že průtahy v řízení o žádosti pana A. A. o udělení víza, které bylo vedeno u zastupitelského úřadu České republiky v Alžíru ode dne 18. 11. 2010 došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I). Dále zamítl žalobu o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 3. 2014 do zaplacení a přiměřeného zadostiučinění ve výši 15 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ode dne 18. 3. 2014 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok III). 3. Soud prvního stupně uvedl, že právo na náhradu škody mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. V projednávané věci bylo rozhodnutí správního úřadu zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze, žalobkyně však účastníkem řízení nebyla. Nemůže se tedy úspěšně domáhat náhrady škody nebo zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle citovaného zákona. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 23 Co 100/2016-82, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavých výrocích o věci samé (I a II) ohledně nároků žalobkyně na konstatování toho, že rozhodnutím žalované ze dne 26. 1. 2011, č. j. 300467/2011-KKM, a rozhodnutím zastupitelského úřadu České republiky v Alžíru ze dne 18. 1. 2011 došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu soukromého a rodinného života a na ochranu lidské důstojnosti zaručeného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva žalobkyně nebýt diskriminována zaručeného v čl. 3 Listiny základních práv a svobod, a konečně ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, se potvrzuje (výrok I). Odvolací soud dále rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavých výrocích o věci samé (I a II) ohledně nároků žalobkyně na konstatování toho, že průtahy v řízení o žádosti pana A. A. o udělení víza došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu soukromého a rodinného života a na ochranu lidské důstojnosti zaručeného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím, a konečně ve výroku III o náhradě nákladů mezi účastníky, zrušuje a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). 5. Odvolací soud (ve vztahu k potvrzujícímu výroku I) poté, co s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále také jako „zákon o pobytu cizinců“), vyřešil předběžnou otázku se závěrem, že žalobkyni nesvědčilo účastenství v řízeních, která předcházela oběma zamítavým rozhodnutím, přisvědčil soudu prvního stupně, že absence účastenství žalobkyně v řízení o žádosti jejího manžela o udělení krátkodobého víza, jakož i v řízení o žádosti jejího manžela o nové posouzení důvodů neudělení víza v poměrech zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, znamená, že žalobkyně není ve smyslu § 7 OdpŠk aktivně věcně legitimována vznášet nároky na zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk za nemajetkovou újmu, která jí měla (podle jejích vlastních tvrzení) vzniknout v důsledku dotčených zamítavých rozhodnutí, která byla následně zrušena. V tomto směru pak shledal právně bezvýznamnou argumentaci žalobkyně, že dotčenými rozhodnutími mělo být rozhodováno o jejím právu na realizaci soukromého a rodinného života, stejně tak jako o jejích právech v oblasti zákona o státní sociální podpoře. 6. Stran okruhu dílčích nároků, které byly uplatněny z titulu nesprávného úředního postupu (výrok II), podle odvolacího soudu postrádá rozsudek soudu prvního stupně jakékoliv odůvodnění a uvedený deficit rozsudku zakládá jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu co do výroku I napadla žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“), zastoupená advokátem, dovoláním. 8. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vyřešení následujících otázek procesního práva, které dovolací soud doposud neřešil: a. „Je manžel cizince žádajícího z titulu společného soužití rodiny o vydání krátkodobého (schengenského) víza účastníkem řízení o vydání tohoto víza před zastupitelským úřadem?“ b. „Je v případech, kdy k vydání nezákonného rozhodnutí popřípadě k nesprávnému úřednímu postupu došlo při rozhodování zastupitelského úřadu o vydání krátkodobého víza, úřadem příslušným dle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., Ministerstvo vnitra anebo Ministerstvo zahraničních věcí?“ 9. Otázku a) dovolatelka formulovala také takto: „Uplatní se ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále také jako „správní řád“), v řízení o žádosti cizince o vydání krátkodobého víza?“ Odvolací soud měl tuto otázku zodpovědět negativně, a to z důvodu, že v § 154 správního řádu je § 27 dle něj vynechán. Dle dovolatelů však soud opomenul závěrečnou část tohoto ustanovení, která zní „přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná“. Dovolatelka se domnívá, že ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu je třeba použít i v řízení o vydání krátkodobého víza rodinnému příslušníku občana Evropské unie/České republiky za účelem soužití s tímto občanem z následujících důvodů. 10. Cizinec, který žádá o povolení k pobytu za účelem rodinného soužití se svým manželem, občanem České republiky, je na tomto svém manželovi zpravidla zcela závislý, pokud jde o orientaci v právním prostředí a většinou i pokud jde o jazykové znalosti. Dle dovolatelky se tedy jeví jako přiměřené tuto faktickou významnou roli manžela žadatele o vízum uznat tím, že se i s manželem žadatele jedná jako s účastníkem řízení. 11. Dalším důvodem dle dovolatelky je, že zastupitelský úřad prověřuje, zda manželství žadatele o vízum za účelem soužití s občanem České republiky nebylo uzavřeno pouze fingovaně za účelem získání povolení k pobytu. Jedním ze zásadních způsobů, kterým se opravdovost manželství v těchto případech prověř