30 Cdo 5552/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5552/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2018 Spisová značka:30 Cdo 5552/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5552.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Jistota Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 písm. b) předpisu č. 91/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5552/2017-97 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) P. M. S., a b) D. S., obou zastoupených Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164/45, proti žalované DH Concept s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Mánesova 1379/61, identifikační číslo osoby 241 23 153, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 259/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2017, č. j. 56 Co 137/2017-65, t a k t o: Dovolání žalované se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. března 2017, č. j. 7 C 259/2016-43, uložil žalobci a) povinnost, aby složil jistotu ve výši 20.000 Kč na náklady řízení na účet uvedeného okresního soudu, a to do 14 dnů od právní moci tohoto usnesení. Soud prvního stupně své rozhodnutí – s odkazem na § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále již „ZMPS“) – odůvodnil s tím, že v řízení bylo zjištěno, že žalobce a) „je cizincem s obvyklým bydlištěm mimo území a projednávaná věc se týká určení vlastnického práva k nemovitostem.“ K odvolání žalobce a) Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. května 2017, č. j. 56 Co 137/2017-65, změnil usnesení soudu prvního stupně „tak, že a) žalobci povinnost ke složení jistoty na náklady řízení v částce 20.000 Kč se neukládá.“ Odvolací soud s odkazem na § 11 odst. 1 a 2 ZMPS vyložil, že: „navzdory tomu, že a) žalobce je cizím státním občanem (z obsahu spisu tato skutečnost neplyne, odvolacímu soudu je však známa z úřední činnosti), brání vydání rozhodnutí o uložení jistoty na náklady řízení a) žalobci skutečnost, že a) žalobce v České republice vlastní spoluvl. podíl na nemovité věci. Jedná se o pozemky v kat. území V., obec P. a lze předpokládat, že cena pozemků nacházejících se na území hlavního města Prahy bude dostačující k úhradě případných nákladů vzniklých žalované v řízení.“ Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že: „vydal napadené usnesení o uložení jistoty na náklady řízení, aniž zjišťoval, zda zde není další překážka pro vydání takového usnesení podle § 11 odst. 2 písm. b), totiž že ve státě, jehož je a) žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá.“ Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že je mu „známo z úřední činnosti, že ve věci OS Vsetín – pobočka ve Valašském Meziříčí sp. zn. 13 C 18/2015 stejných žalobců proti žalované KDT-development s. r. o. o určení vlastnictví k nemovitostem, byla opatřena zpráva Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 13. 1. 2016. Podle obsahu zprávy Dodatková úmluva o civilním řízení soudním mezi republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska publikovaná pod č. 178/1935 Sb., dopadá na poddané nebo státní občany území Velké Británie a všech britských dominií zámořských (včetně Austrálie). Poddaní (nebo státní občané) jedné Vysoké smluvní strany, kteří bydlí na území druhé, nebudou povinni skládati jistotu za soudní útraty a výlohy v případech, kde poddaní (nebo státní občané) druhé Vysoké smluvní strany nejsou k tomu povinni za stejných okolností (viz č.l. 1 a č. l. 3). Podle obsahu téže zprávy Ministerstva spravedlnosti ČR není známo, že by před českými soudy byla obvykle skládána jistota v rámci civilního řízení ve vztahu k australským státním občanům.“ Odvolací soud ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně přistoupil i z toho důvodu, že: „nelze pominout argumentaci a) žalobce, podle které a) žalobce od roku 2004 má obvyklý pobyt na území České republiky, kde se nachází jeho rodina, včetně nezletilých dětí a na území České republiky žalobce vykonává své povolání. Podle § 11 odst. 1 věta prvá téhož zákona, lze přitom povinnost k uložení jistoty na náklady řízení uložit jen cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině.“ Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (týkající se výkladu § 11 odst. 1 a 2 písm. b/ a c/ ZMPS z důvodu vzájemnosti, a dále z důvodu vlastnictví nemovitosti v ceně dostačující k náhradě nákladů řízení, které v řízení žalovanému vzniknou), a předpoklady přípustnosti dovolání (ve stručnosti shrnuto z obsahu jejího podání) vymezuje s tím, že odvolací soud při zjišťování právně rozhodných skutkových okolností porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces, neboť vycházel ze zjištění z důkazů, které v řízení nebyly provedeny. Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně vycházel z žalobcem a) deklarovaného bydliště (na shora již uvedené adrese v Austrálii) a z absence vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií, když v otázce vzájemnosti nebyly soudem prvního stupně provedeny žádné důkazy. Kromě toho okolnost, zda je žalobce a) vlastníkem nemovitostí v tuzemsku, nebyla soudem prvního stupně zřejmě známa, a proto se odůvodnění jeho usnesení uvedené skutečnosti nedotýká, nicméně žalobce a) nijak nedoložil obvyklou cenu jím spoluvlastněných nemovitostí. Za této situace se pak odvolací soud nesprávně spokojil s ryze formálním konstatováním, že žalobce a) vlastní v tuzemsku nemovitý majetek v hodnotě postačující k úhradě nákladů řízení, aniž zjišťoval jeho hodnotu a aniž zjišťoval, zda manželské majetkové vztahy žalobce nejsou upraveny i jinak, a to tak, že by případné uspokojení nároku žalované na náhradu nákladů řízení ze společného (nemovitého) majetku manželů vylučovaly. Nereagoval ani na námitku žalované, že žalobci iniciují podávání různých šikanózních žalob (např. u Okresního soudu ve Vsetíně a u Okresního soudu v Opavě), které až doposud byly soudy zamítány a v nichž náklady těchto řízení přesáhly částku 100.000 Kč (věci sp. zn. 13 C 47/2011, sp. zn. 13 C 18/2015 u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí). Odvolací soud také pochybil, pokud neprovedl důkaz (v přítomnosti účastníků) předmětnou zprávou Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. ledna 2016, která se týká posouzení otázky vzájemnosti, jak již bylo shora uvedeno. V rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je také okolnost, že se odvolací soud nevypořádal se shora uvedenými argumenty žalované v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou dovolatelka odkazuje. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání žalované se písemně vyjádřil žalobce a) společně s žalovaným b) [vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodoval o návrhu žalované na uložení povinnosti (pouze) žalobci ke složení jistoty na náklady řízení, kdy návrhu vyhovující prvoinstanční usnesení změnil odvolací soud shora zreferovaným (dovoláním napadeným) usnesením, bude pozornost zaměřena toliko ve vztahu k vyjádření žalobce a) k podanému dovolání žalované]. Žalobce a) předně poukazuje též na jiná soudní řízení vyvolaná žalobci a vysvětluje předmětné (procesní) souvislosti, má za to, že i v této věci dovolatelka má zájem na prodlužování sporu, což žalobce a) dovozuje i z nyní podaného dovolání. Žalobci a) není známo, že by odvolací soud při vydání svého rozhodnutí naplnil některou z variant přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nesprávný je názor dovolatelky, že by v řízení měli žalobci prokazovat vzájemnost mezi dotčenými státy ohledně neuložení jistoty, když právní kvalifikace je v kompetenci soudu, anebo že by měla mít dovolatelka právo vyjadřovat se k obsahu předmětné mezistátní dohody. Nelze ani souhlasit s dovolací argumentací ohledně porušení procesních práv dovolatelky, k němuž mělo dojít tím, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami dovolatelky, neboť i kdyby tomu tak bylo, nejednalo by se o ústavněprávní přesah, když navíc dovolatelkou zmíněná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního