30 Cdo 57/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 57/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2005 Spisová značka:30 Cdo 57/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.57.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 177/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 57/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – 1) Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 2) Vrchnímu státnímu zastupitelství Praha, se sídlem v Praze 4, Nám. Hrdinů 1300, 3) Krajskému státnímu zastupitelství Plzeň, se sídlem v Plzni 1, Veleslavínova 38 a 4) Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň – město, se sídlem v Plzni, Křižíkova 3, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 C 23/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č.j. 1 Co 167/2004-333, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2004, č.j. 1 Co 167/2004-333, pokud jím byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá. II. Ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2004, č.j. 39 C 23/2000-258, uložil výrokem I. první organizační složce žalované ( dále jen „první žalovaná“) povinnost doručit žalobci omluvný dopis tohoto znění: „Česká republika - Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá, že při vyřizování Vašeho trestního oznámení ze dne 24.9.1998 Policie ČR nejednala v přiměřené lhůtě.“ Výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaná byla uznána povinnou doručit žalobci omluvný dopis obsahující text uvedený v tomto výroku. Dále výroky III. IV. a V. zamítl žalobu, aby zbývající tři organizační složky žalované (dále jen „žalované dvě až čtyři“) zaslaly žalobci omluvné dopisy ve znění uvedeném v těchto výrocích. Výrokem VI. zamítl žalobu na zaplacení přiměřeného zadostiučinění proti první až čtvrté žalované. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl samostatným usnesením ze dne 12. března 2004, č.j. 39 C 23/2000-269, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. června 2004, č.j. 39 C 23/2000-323. Žalobce podal dne 24.9.1998 trestní oznámení Okresnímu státnímu zastupitelství v Berouně v souvislosti se zásahem jednotky Policie ČR ze dne 9. prosince 1995. Žalobce má zato, že bylo dotčeno jeho osobnostní právo tím, že do 1. června 2000 nebylo toto jeho oznámení vyřízeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Tím bylo zasaženo jeho právo na projednání věci spravedlivě v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným orgánem a způsobem nevzbuzujícím pochybnost o nestrannosti řízení. Soud vzal za prokázané, že žalobce jako poškozený převzal vyrozumění o odložení trestního oznámení dne 14.9.1999. Jeho zástupce, ač požádal o vyrozumění o učiněných opatřeních, usnesení o odložení věci obdržel až dne 12.6.2000. Soud dovodil, že tento postup vyšetřovatele nelze považovat za „co nejrychlejší vyřízení trestního oznámení“, jak má na mysli § 158 odst. 1 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“). V tomto postupu shledal porušení práv žalobce, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Naproti tomu nezjistil, že by věc nebyla projednávána nezávislým a nestranným orgánem. S odkazem na čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod soud připomněl, že žalobce ani jeho zástupce nepožadovali, aby rozhodnutí byla žalobci doručována v jeho rodném jazyce. Soud prvního stupně proto shledal jako přiměřenou a dostačující omluvu v rozsahu uvedeném ve výroku I. Žalobce neprokázal, že by jeho důstojnost či vážnost ve společnosti bývala byla snížena ve značné míře (jako předpoklad zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku – dále jen „o.z.“). U druhé až čtvrté žalované soud neshledal, že by porušily příslušná ustanovení trestního řádu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2004, č.j. 1 Co 167/2004-333, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby první žalovaná doručila žalobci výše uvedený omluvný dopis. V ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. o.z. konstatoval, že žalobce dotčení svých osobnostních práv spatřuje v zásahu do jeho práva na projednání věci spravedlivě v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným orgánem a způsobem nevzbuzujícím pochybnost o nestrannosti řízení, když jeho trestní oznámení ze dne 24.9.1998 nebylo vyřízeno způsobem odpovídajícím § 158 a § 159 tr. ř. Právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, mající svůj základ v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (čl. 36), však podle názoru odvolacího soudu mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nepatří. Toto právo nemá ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby proti státu. Žalobce spatřuje neoprávněný zásah v činnosti, resp. nečinnosti orgánů činných v trestním řízení při vyřizování jeho trestního oznámení. Soud v občanském soudním řízení však není oprávněn zasahovat do trestního řízení, nařizovat orgánům činným v trestním řízení, jaké úkony a v jaké lhůtě mají provést či naopak, jaké úkony nejsou oprávněny činit apod. (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“). Odvolací soud v této souvislosti odkázal též na usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. II. ÚS 299/03. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno zástupci žalobce 9. listopadu 2004 a právní moci nabylo dne 10. listopadu 2004. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 24. listopadu 2004 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) Dovolání podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce vytýká napadenému rozhodnutí, že odvolací soud sice aplikoval na danou situaci správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Poukazuje na to, že v rámci trestního řízení lze jednoznačně zasáhnout do osobnostních práv. Neoprávněnost zásahu je vyloučena tehdy, pokud k němu dojde při úředním výkonu za podmínky, že nevybočí z rámce daného právními předpisy. V případě žalobce se tak (však) stalo porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a nestranným způsobem. To bylo objektivně zásahem do jeho osobnostních práv. Šlo o psychické, resp. fyzické trauma, případně o pocit bezpráví. Postupy, na něž v rozhodnutí odkazuje odvolací soud, směřují výlučně k odstranění majetkové újmy, která může poškozenému vzniknout v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Žalobce však v nich nemá řádné postavení účastníka se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se stručně vyjádřila první žalovaná. Ztotožnila se s výrokem i odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Praze a navrhla zamítnutí dovolání. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání žalobce, pokud směřuje proti výroku napadeného rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal tento výrok v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za násle