30 Cdo 600/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 600/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2006 Spisová značka:30 Cdo 600/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.600.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 600/2006 Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. TEC, a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, adresa pro doručování: Odbor odloučené pracoviště O., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 162/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. června 2005, č. j. 12 Co 907/2004 - 655, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2005, č. j. 12 Co 907/2004 - 655, se ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 15 C 162/96 - 606, určil, že „žalobce je vlastníkem budovy čp. 988 na pozemcích parc. č. st. 1249, rodinného domu bez čp. na pozemku parc. č. st. 1538, garáže vystavěné na pozemku st. č. 1690, pozemkových parcel st. 2137, st. 1249, st. 1538, st. 1690 (ostatní plocha), pč. 649/4 (ostatní plocha), pč. 649/8 (ostatní plocha), pč. 649/9 (ostatní plocha), 649/18 (ostatní plocha), p. č. 640/19 (ostatní plocha) a pč. 649/21 (ostatní plocha) a dále pozemkových parcel označených v geometrickém plánu č. 1374-21/2004 vypracovaném a ověřeném Ing. V. J. dne 23. 2. 2004 pod číslem 26/24 a opatřeném souhlasem Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj dne 25. 2. 2004 pod číslem 365/2004, který je součástí tohoto rozsudku, jako parcela st. 2150/3 zastavěná plocha, pč. 649/25 (ostatní plocha) a pč. 649/27 (ostatní plocha), to vše v katastrálním území H., obec a okres O., část obce H.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byla Česká republika a že právo hospodaření k nim náleželo státnímu podniku P. O. Rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví ČR ze dne 27. 6. 1990 byl tento státní podnik zrušen a rozdělen na státní podniky v rozhodnutí vyjmenované a dalším rozhodnutím téhož ministra byl právním nástupcům státního podniku P. přiznán procentní podíl na majetku zrušeného státního podniku, tvořeného mimo jiné i předmětnými nemovitostmi. Tyto nástupnické státní podniky vložily v souladu s rozhodnutím svého zakladatele majetkové podíly hodnotově upřesněné delimitací ve smyslu rozhodnutí ministra výstavby a stavebnictví ČR jako základní kapitál do nově založené akciové společnosti žalobce. Dnem 1. 7. 1990 tak předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví státu podle ust. § 1 zákona č. 104/1990 Sb. nepeněžitým vkladem zakladatelů k 1. 7. 1990 do vlastnictví žalobce, který se stal jejich výlučným vlastníkem, jak to vyplývá i z výpisu z evidence nemovitostí z listu vlastnictví č. 1036 ze dne 15. 7. 1991. Dne 28. 8. 1991 byla mezi žalobcem jako předávajícím a Úřadem práce O. jako přejímajícím uzavřena hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem (na přetištěném formuláři smlouvy je přeškrtnuto, že by se jednalo o smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku), podle níž bylo ke dni 1. 9. 1991 převedeno úplatně za dohodnutou cenu 10.000.000,- Kčs právo hospodaření k národnímu majetku specifikovaného v přílohách 1, 2 a 3, které jsou součástmi této smlouvy. Dále bylo z výpisu z katastru nemovitostí z listu vlastnictví č. 1036 zjištěno, že jako vlastník nemovitostí - bytového domu čp. 988 na parcele st. 1249, rodinného domu bez č. p. a č. e. na parcele st. 1538, garáže bez č. p. a č.e. na parcele st. 1690, pozemku parcely č. st. 1249 zastavěné plochy a nádvoří, č. st. 1538 zastavěné plochy a nádvoří, č. st. 1690 - zastavěné plochy a nádvoří a č. 649/4 - ostatní plochy, ostatní komunikace, vše v k. ú. H., obec O. - je zapsána Česká republika a Úřad práce v O. má právo hospodaření k těmto nemovitostem. Z výpisu z katastru nemovitostí z LV č. 60000 dále vyplývá, že Česká republika je vlastníkem a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových má příslušnost hospodařit s majetkem ve vlastnictví státu, a to k pozemkové parc. č. st. 2150 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 649/8, č. 649/9 a č. 649/18 (ostatní plochy, ostatní komunikace) v k. ú. H., obec O., a podle LV č. 1448 je Česká republika vlastníkem a Katastrální úřad pro Olomoucký kraj má právo hospodařit s majetkem státu a to pozemkem parc. č. st. 2137, zastavěná plocha a nádvoří, č. 649/19, č. 649/20, č. 649/21, vše ostatní plocha a ostatní komunikace. Členění pozemkových parcel do stavu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pak vyplývá z geometrického plánu ze dne 23. 2. 2004. S ohledem na ust. § 3 odst. 1 písm. a) bod I. zákona č. 201/2002 Sb. rozhodl okresní soud usnesením ze dne 10. 11. 2003, č. j. 15 C 162/96 - 496, tak, že na straně žalované bude namísto původních žalovaných vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť tvrdí-li, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník od 1. 1. 1993 zapsána Česká republika na základě neplatné hospodářské smlouvy, podle níž byla provedena změna v evidenci nemovitostí u bývalého Střediska geodézie v O., nemůže dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí jinak, než soudním rozhodnutím o určení vlastnictví. Ze stejného důvodu je dána i aktivní věcná legitimace žalobce a pasivní věcná legitimace žalované v daném sporu. Vycházeje z ust. § 21, § 22 odst. 1, § 24 odst. 2 § 24 f) odst. 1, 24 g) a § 64 hospodářského zákoníku, účinného v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy, dospěl okresní soud k závěru, že určovací žaloba je opodstatněná, neboť hospodářská smlouva ze dne 28. 8. 1991 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 21 hospodářského zákoníku) z důvodu, že jejím předmětem bylo plnění nemožné, a to převod práva hospodaření, které žalobce neměl. Tuto smlouvu přitom nelze posoudit ani podle ust. § 24 b) hospodářského zákoníku a dovodit, že jde o smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, když z okolností je zřejmé, že vůlí jednajících subjektů nebylo převést vlastnictví k nemovitostem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99). Kromě toho je smlouva neplatná též z důvodu neurčitosti předmětu převodu v části, jíž byly převáděny budovy. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, č. j. 12 Co 907/2004 - 655, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, řízení o odvolání žalobce zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho názorem, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. Poukázal na konstantní judikaturu soudů k tomuto ustanovení a dovodil, že již existující stav zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí (pokud se nejedná např. o duplicitní zápis) nelze obecně považovat za důkaz pro existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, neboť naopak tímto zápisem v katastru je otázka vlastnictví postavena najisto. I pokud by se případně vytvořil protiprávní stav, nemá prevence žádný smysl a je třeba žalovat na odstranění závadného stavu žalobou na splnění určité právní povinnosti. Krajský soud proto nepřisvědčil názoru okresního soudu, že by podaná určovací žaloba lépe vystihla obsah a povahu právního vztahu účastníků, „když naopak by jím byl v podstatě narušen již existující pevný základ daný zápisem v úředních knihách.“ Takové rozhodnutí, jehož se žalobce domáhá, by podle odvolacího soudu „znamenalo vznik dalších sporů a v žádném případě by ani neřešilo sporné vztahy stran.“ Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Za situace, kdy není splněn základní předpoklad určovací žaloby, tedy existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby soud přezkoumal „žalobu po stránce věcné“. Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,