30 Cdo 611/2020 – Nejvyšší soud

30 Cdo 611/2020-203 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně UNIMONT, spol. s r. o., se sídlem v Černilově, č. p. 464, identifikační číslo osoby 15061221, zastoupené JUDr. Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení částky 3 227 123 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 22/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 25 Co 99/2019-156, t a k t o: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2018, č. j. 65 C 22/2017-100, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku II a té části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 25 Co 99/2019-156, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. III. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 25 Co 99/2019-156, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 3 127 123 Kč spočívající ve snížení hodnoty dvou jejích rozestavěných rodinných domů v obci XY a nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč za příkoří vytrpěná s vydáním souhlasu s umístěním sběrného dvora na sousedních pozemcích obce XY majícího negativní vliv na hodnotu majetku žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že postup stavebního úřadu Obecního úřadu XY při vydání souhlasu s umístěním a provedením stavby ze dne 24. 10. 2007, č. j. SÚ/562/07/Ba, a při vydání kolaudačního souhlasu ze dne 27. 2. 2009, č. j. SÚ/60/09/KR, byl nesprávným úředním postupem, neboť tyto souhlasy byly vydány, aniž byly splněny zákonné podmínky. 2. Obvodní soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 65 C 22/2017-100, zamítl žalobu o zaplacení 3 227 123 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 200 Kč. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 12. 5. 2006 nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, na němž posléze vystavěla dva rodinné domy. Obec XY je výlučným vlastníkem sousedních pozemků parc. č. XY, parc. č.XY, parc. č. XY, v katastrálním územíXY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na nichž je umístěna manipulační zpevněná plocha pro kontejnery a štěpkovač, která slouží ke shromažďování a dočasnému skladování odpadů (dále jen „sběrný dvůr“). Soud dále zjistil, že stavební úřad Obecního úřadu XY vydal dne 24. 10. 2007 souhlas s umístěním a provedením stavby (sběrného dvora), č. j. SÚ/562/07/Ba, a dne 27. 2. 2009 kolaudační souhlas, č. j. SÚ/60/09/KR, který je dokladem o povoleném účelu užívání stavby provedené podle souhlasu s umístěním a provedením stavby. Podle souhlasů bude stanoviště sloužit pro štěpkování větví a dřevin a pro ukládání odpadu a nebude sloužit k ukládání nebezpečného odpadu. Žalobkyně realizovala na svém pozemku výstavbu až poté, co byl vydán předmětný kolaudační souhlas (souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby prvního rodinného domu byl vydán dne 2. 6. 2009). Dopisem ze dne 5. 12. 2014 žalobkyně požádala dotčený stavební úřad Obecního úřadu XY o zaslání kopie stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí ke zřízení sběrného dvora. Znaleckými posudky ze dne 10. 8. 2015 a 12. 10. 2015 byla na základě zadání žalobkyně určena výsledná cena obou rozestavěných rodinných domů. Žalobkyně uplatnila u žalované nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy dne 3. 8. 2016 (žádost následně doplnila dne 5. 8. 2016 a dne 21. 10. 2016), žalovaná se v zákonné lhůtě 6 měsíců nevyjádřila a žalobkyni nic nenahradila. 4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanou, neboť žalobkyně věděla o případném zásahu (a tedy i případném vzniku škody spočívající ve snížení hodnoty jejích nemovitostí) nejpozději počátkem roku 2009 (kdy byl vydán kolaudační souhlas a stavební činnosti na sousedních pozemcích tímto byly ukončeny). Žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu škody i nemajetkové újmy u žalované až dne 3. 8. 2016, tj. po uplynutí promlčecí lhůty. Dále soud prvního stupně dovodil, že odpovědnost za újmu způsobenou souhlasem a kolaudačním souhlasem je nutno ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. posuzovat jako odpovědnost za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nikoliv nesprávným úředním postupem. Přitom uvedl, že pro účely tohoto zákona je určující primárně materiální stránka souhlasu s provedením a umístěním stavby a kolaudačního souhlasu, které jsou výstupem úředního postupu, mají konstitutivní účinky (zakládají se jimi práva a povinnosti – v posuzovaném případě právo žadatele umístit, provést a užívat stavbu), mohou jimi být dotčena práva třetích osob, které mají možnost využít přezkumných prostředků a je jim poskytnuta i soudní ochrana. Stavební úřad hodnotil před vydáním souhlasu s provedením a umístěním stavby a kolaudačního souhlasu zjištěné skutečnosti, posuzoval předpoklady, shromažďoval podklady, což se projevilo v jejich obsahu a odůvodnění. Případné nesprávnosti či vady postupu stavebního úřadu se musely projevit právě v obsahu souhlasů, a proto mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Odkázal přitom příkladmo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Soud prvního stupně podotkl, že žalobkyně neuplatnila proti souhlasu s umístěním a provedením stavby ani kolaudačnímu souhlasu žádný z procesních prostředků k ochraně svého práva, tyto souhlasy nebyly pro nezákonnost zrušeny, a nebyla tak naplněna podmínka nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Pro úplnost soud prvního stupně poznamenal, že žalobkyně odvozuje vznik škody od provozu sběrného dvora v přímém sousedství jejího pozemku a negativního dopadu této činnosti na hodnotu jejích nemovitostí. Souhlasem s umístěním a provedením stavby a kolaudačním souhlasem ovšem byly „odsouhlaseny“ toliko stavební úpravy na pozemcích obce XY a vznik škody tudíž nelze spojovat s provozní činností, nýbrž pouze s dopady provedených stavebních úprav. Z důvodu hospodárnosti řízení se však blíže otázkou příčinné souvislosti již nezabýval. 5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 900 Kč (výrok II). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který na základě částečného opakování dokazování doplnil o zjištění, že součástí správního spisu stavebního úřadu Obecního úřadu XY sp. zn. SÚ/562/07 je stavební řešení sběrného místa v obci XY (situační nákres) obsahující mimo jiné souhlas žalobkyně s navrženým řešením sběrného dvora. 7. Odvolací soud neshledal žalobkyní namítané vady řízení a za zcela zásadní považoval vyřešení otázky, zda je kolaudační souhlas rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. či nikoliv. V tomto směru se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, že podstatné je materiální pojetí rozhodnutí, tj. že jde o akty, jimiž se zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických či právnických osob a není podstatné, jak je konkrétní správní akt označen, ale vždy je rozhodující jeho věcný obsah. Co se týče argumentace žalobkyně rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, uzavřel, že jeho judikatura je zcela rozpolcena. V minulosti sice rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve snaze překlenout tuto rozpolcenost zaujal určité stanovisko, které se však v následné době ukázalo jako zcela neudržitelné, a proto se od něj jeho jednotlivé senáty odklánějí. Odvolací soud však zdůraznil, že výklad pojmu rozhodnutí byl v judikatuře Nejvyššího správního soudu proveden toliko ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, pro určení účastníků správního řízení a adekvátních procesních prostředků obrany. Poukázal též na závěr Nejvyššího správního soudu, že existuje možnost domoci se z