30 Cdo 693/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 693/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 8. 2024 Spisová značka:30 Cdo 693/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.693.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 8. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.10.2024IV.ÚS 2930/24 Zdeněk Kühn odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost5. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 693/2024-613 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně SKIAREAL ČHS, s. r. o., identifikační číslo osoby 27834301, se sídlem v Loučné nad Desnou, Kouty nad Desnou 72, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Martinákova 2900/7, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 326 666,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 253/2022, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 70 Co 342/2023-557, takto: I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou na žalované domáhala zaplacení 326 666,76 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonnými mimořádnými opatřeními žalované ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, účinného od 12. 4. 2021 do 25. 4. 2021, zrušeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 6 Ao 11/2021 (dále též jen „mimořádné opatření č. 1“), ze dne 23. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, účinného od 26. 4. 2021 do 2. 5. 2021, prohlášeného za nezákonné rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 8 Ao 14/2021 (dále též jen „mimořádné opatření č. 2“), a ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, účinného od 3. 5. 2021 do 9. 5. 2021, jež bylo prohlášeno za nezákonné rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 1 Ao 9/2021-90 (dále též jen „mimořádné opatření č. 3“; všechna mimořádná opatření dále souhrnně též jen „mimořádná opatření“). Mimořádná opatření byla žalovanou přijímána za účelem zamezení vzniku, šíření a negativních dopadů pandemie COVID-19 na základě zákona č. 258/2000 Sb, o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „pandemický zákon“). Žalobkyně se u Nejvyššího správního soudu domáhala zrušení mimořádného opatření žalované č. 2; zrušení dalších mimořádných opatření se nedomáhala, neboť tato byla zrušena dříve, než podala žalobu. Žalobkyni měla dotčenými mimořádnými opatření vzniknout škoda spočívající v ušlém zisku, neboť po dobu účinnosti mimořádných opatření byla podstatným způsobem omezena či znemožněna její podnikatelská činnost spočívající v provozování skiareálu s lyžařským vlekem a lanovou dráhou. Vzniklá škoda konkrétně sestávala z částky 163 333,38 Kč jako ušlého zisku způsobeného mimořádným opatřením č. 1, z částky 81 666,69 Kč jako ušlého zisku způsobeného mimořádným opatřením č. 2, a z částky 81 666,69 Kč jako ušlého zisku způsobeného mimořádným opatřením č. 3. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 22 C 253/2022-487, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 73 500 Kč (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 8 166,69 Kč (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 163 333,38 Kč (výrok III), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 81 666,69 Kč (výrok IV), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 155 Kč (výrok V). 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 70 Co 342/2023-557, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III, IV, V potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně i žalovaná včasnými dovoláními. Zatímco žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu co do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, žalobkyně své dovolání směřovala proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. 5. Obě dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, Nejvyšší soud je však podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 6. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami uvedenými v dovolání žalobkyně. 7. Žalobkyně namítá, že jako adresátka mimořádných opatření uvedených v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a), b) pandemického zákona je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby na náhradu zisku, který jí ušel následkem existence mimořádných opatření (§ 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), i přesto, že nepodala návrh podle § 13 pandemického zákona a ani se nepřipojila do takového řízení, a to za předpokladu, že s přihlédnutím k okolnostem případu neměla reálnou možnost tak učinit a nemohla rozumně předpokládat, že tak má za účelem uspokojení svého práva na náhradu újmy způsobené mimořádnými opatřeními ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk učinit. 8. Dovolací soud již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023) ohledně otázky aktivní legitimace k náhradě škody uzavřel, že vzhledem k tomu, že se mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. Tento závěr potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, ve kterém zdůraznil materiální přístup ke splnění podmínek odpovědnosti státu a jako souladný s tímto přístupem označil omezení aktivní legitimace podle zákona č. 82/1998 Sb. na osoby, které využily v zákonem stanovené lhůtě všech procesních prostředků k ochraně svých práv (v daném případě shodně s touto věcí návrh dle § 13 pandemického zákona). Pro založení účastenství žalobce v řízení podle § 7 odst. 1 OdpŠk proto třeba, aby se proti mimořádným opatřením vydaným v souvislosti s pandemií COVID-19, od kterých odvozuje svůj nárok na náhradu ušlého zisku, bránil žalobou k Nejvyššímu správnímu soudu podle § 13 odst. 1 pandemického zákona. Využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá bránit zákonnými prostředky, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně povede či nikoliv. Podmínkou vzniku nároku na náhradu újmy není skutečnost, že využití procesních prostředků k ochraně práv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí (opatření obecné povahy) vedlo, tedy že ke zrušení mimořádného opatření došlo přímo na návrh osoby, která se odškodnění způsobené újmy domáhá, ani podle ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk. 9. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v posuzovaném případě splňuje předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu pouze u jediného mimořádného opatření, a to mimořádného opatření č. j. MZDR 14061/2021-6/MIN/KAN, ze dne 23. 4. 2021, účinného od 26. 4. 2021 do 2. 5. 2