30 Cdo 713/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 713/2025-79 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Státního statku hl. m. Prahy "v likvidaci", IČO 00064092, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1754/3, zastoupeného JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11a, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení částky 200 987 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 150/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 30 Co 241/2024-54, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení po žalované domáhal zaplacení částky 200 987 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu škody, která mu měla být způsobena rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 12. 2011, č. j. PÚ 910/11. Uvedený požadavek zahrnoval jednak částku 164 808 Kč připadající na náklady žalobcova právního zastoupení, které vynaložil v letech 2012 až 2018 v souvislosti se svým návrhem na povolení obnovy řízení, v němž bylo uvedené rozhodnutí vydáno, jakož i v rámci řízení o návrhu na jeho zrušení, a dále částku 36 179 Kč zahrnující náklady žalobcova právního zastoupení vynaložené v souvislosti s výsledkem adhezního řízení (jež proběhlo v rámci trestního řízení vedeného proti úředním osobám, které se podílely na vydání uvedeného rozhodnutí, a v němž žalobce figuroval jako poškozený), podle kterého byl žalobce se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 22 C 150/2023-34, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 4. 2023 do zaplacení (výrok I), v částce 197 867 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 987 Kč od 25. 2. 2023 do 24. 4. 2023 a ve stejné výši z částky 197 867 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Otázka, zda odvolacím soudem aplikovaná právní úprava obsažená v § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež se týká náhrady škody spočívající v nákladech řízení, odpovídá zásadě spravedlivé reparace, tedy otázka, která by měla být dle žalobcova názoru posouzena jinak, než jak Nejvyšší soud rozhodl v rozsudcích ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, nebo v usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4145/2015, stejně jako otázka, zda tyto náklady řízení mají být poškozenému nahrazeny v rozsahu odpovídajícím skutečné škodě dle občanského zákoníku, což má představovat otázku v rozhodovací praxi dovolací soudu dosud ne zcela vyřešenou, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají. 8. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že náhrada škody spočívající v nákladech řízení, jejichž součástí jsou podle § 31 odst. 3 věty první OdpŠk i náklady zastoupení, je v souladu s § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk možná pouze při současném splnění dvou podmínek tam uvedených, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013, uveřejněný pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 139/15, a dále stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, publikované pod č. 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 293/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2751/20. Zmíněná nemožnost uplatnit náhradu nákladů řízení v původním řízení je přitom dána pouze tehdy, pokud příslušný procesní předpis poškozenému tyto náklady nahradit neumožňuje, resp. s možností této náhrady vůbec nepočítá. Není-li tomu tak, je náhrada škody spočívající v těchto nákladech vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení náklady řízení přiznány nebyly, a to například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08). Svým závěrem o tom, že žalobci nelze náhradu škody představované částí vynaložených nákladů na jeho právní zastoupení přiznat proto, že obě výše uvedené podmínky vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel a která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), nebyly v případě těchto nákladů kumulativně naplněny (viz bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž obsažený závěr o absenci naplnění obou zákonem vyžadovaných podmínek ostatně žalobce v dovolání žádným konkrétně vymezeným právním důvodem, k němuž by současně specifikoval i příslušný důvod přípustnosti dovolání, jak vyžaduje § 241a odst. 2, 3 o. s. ř., nezpochybnil; k vázanosti dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem pak srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), se tedy odvolací soud od této ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. 9. Žádný důvod pro přehodnocení rozhodovací praxe, v souladu s níž je náhrada nákladů řízení ve smyslu § 31 OdpŠk vázána na splnění výše zmíněných podmínek s tím, že jedná-li se o náklady právního zastoupení, nahrazuje se odměna za zastupování nikoliv ve smluvené výši, nýbrž v rozsahu vyplývajícím z ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně [tedy z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] – k tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, uveřejněný pod číslem 29/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2212/2022, ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2844/2023, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2818/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2460/22, a ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 170/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1348/23, přitom dovolací soud ani na základě žalobcovy dovolací argumentace neshledal. V této souvislosti dovolací soud přihlédl též k tomu, že zmíněná judikatura dlouhodobě odpovídá i závěrům, ke kterým po posouzení ústavnosti dotčené právní úpravy dospěl Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 3579/14, ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2958/15, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1560/20). 10. Za popsané situace tak podané dovolání nemůže být přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce, zda rozhodnutí P