30 Cdo 724/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 724/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2017 Spisová značka:30 Cdo 724/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.724.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zadostiučinění (satisfakce) Nemajetková újma (o. z.) Dotčené předpisy:čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 724/2016-102 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 183 600 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 65/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 13 Co 354/2015-82, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 13 Co 354/2015-82, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou dne 29. 3. 2012 domáhal zaplacení shora uvedené částky jako přiměřeného zadostiučinění za nezákonné odnětí svobody, neboť od 28. 6. 1989 do 17. 1. 1990 byl vazebně stíhán pro trestný čin záškodnictví a následně byla vyslovena jeho účast na rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2015, č. j. 41 C 65/2012-59a, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 183 600 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 12 324 Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Müllera (výrok II). 3. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění, z nichž posléze vyšel i soud odvolací. Žalobce byl v době od 28. 6. 1989 do 17. 1. 1990 vazebně stíhán pro trestný čin záškodnictví. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 1 To 85/2011 byla vyslovena účast žalobce na rehabilitaci. Žalobce v souvislosti s nezákonným odnětím svobody uplatnil u žalované dne 5. 9. 2011 nárok na odškodnění materiální újmy ve výši 37 187 Kč a nárok na zadostiučinění za nemateriální újmu ve výši 900 Kč za každý den vazby, tj. 183 600 Kč. Žalovaná žalobci uhradila materiální újmu ve výši 37 187 Kč, nárok na náhradu nemajetkové újmy odmítla. Žalobce byl příslušníkem Vojenské hudební školy Víta Nejedlého v R. n. L., do doby, kdy byl zbaven osobní svobody, nebyl soudně trestán, v místě bydliště požíval dobré pověsti, v rámci služebního poměru byl 27x kázeňsky odměněn a 1x kázeňsky potrestán. Uvěznění znamenalo tvrdý zásah do žalobcova osobního a profesního života, žalobce byl pod tlakem a ve stresu, neboť mu hrozilo odnětí svobody až na 12 let. Po událostech 17. 11. 1989 nadále ve vazbě setrval, nedotkla se ho amnestie z 8. 12. 1989, ani z 1. 1. 1990. Po propuštění dne 17. 1. 1990 byl i nadále trestně stíhán. 4. Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení, přičemž dospěl k závěru, že nárok promlčen není, neboť šestiměsíční promlčecí lhůta ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, začala běžet den následující po právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 1 To 85/2011, v období od 19. 9. 2011 (doručení žádosti o předběžné projednání nároku u žalované) do 19. 3. 2011 (rozhodnutí o nároku) se promlčecí lhůta stavěla, poté běžela dál a skončila až dne 13. 10. 2012. Žaloba podaná dne 29. 3. 2012 byla tedy uplatněna ve lhůtě. 5. Dále soud prvního stupně vyšel z judikatury Ústavního soudu, zejména z nálezů ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 1856/13, a ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, jakož i stanoviska pléna ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (297/2014 Sb.), s tím, že nárok žalobce má oporu v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu (překonané stanoviskem pléna), podle které se nárok na náhradu nemateriální újmy založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je „Úmluva“) odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, přičemž v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle článku 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992. Nároky uplatněné před vydáním stanoviska pléna je pak třeba odškodnit stejně vážně jako nároky, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše zadostiučinění, jakoby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy. 6. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 13 Co 354/2015-82, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 183 600 Kč zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 7. Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak uzavřel, že nárok žalobce na nemajetkovou újmu za nezákonnou vazbu nelze posoudit podle článku 5 odst. 5 Úmluvy, neboť nárok na náhradu nemateriální újmy podle článku 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. od 18. 3. 1992. Okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní, přičemž odvolací soud odkázal na výrok I stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14. Nárok žalobce nelze konstituovat ani na základě výroku II stanoviska, neboť účelem vydání výroku II stanoviska bylo nenarušit právní jistotu a stabilitu judikatury za situace, kdy Ústavní soud po dobu několika let uznával oprávněnost nároků na nemateriální újmu za zásah do osobní svobody, ke kterému došlo před závazností Úmluvy pro Českou republiku. Podle odvolacího soudu „se uvedený názor vztahuje jen na poškozené, kteří byli na osobní svobodě omezeni, pouze pokud jde o trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby či služební povinnosti, neboť z náboženských důvodů odepřeli vykonávat vojenskou službu. Na tyto případy dopadá judikatura Ústavního soudu, která nároky poškozených uznávala jak před vydáním stanoviska Pl. ÚS-st. 39/14, tak po jeho vydání. Žalobce však nebyl stíhán pro trestný čin v souvislosti s odepřením výkonu vojenské služby, nýbrž pro trestný čin záškodnictví, na který se však výrok II stanoviska nevztahuje.“ II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, dovoláním. 9. Podle dovolatele se Nejvyšší soud dosud nezabýval otázkou, zda se stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, vztahuje (slovy odvolacího soudu) „jen na poškozené, kteří byli na osobní svobodě omezeni, pouze pokud jde o trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby či služební povinnosti, neboť z náboženských důvodů odepřeli vykonávat vojenskou službu.“ 10. Dovolatel má za to, že se zmíněné stanovisko týká aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy všeobecně a není důvod ho omezovat tak, jak to činí odvolací soud. Poukázal, že i některé nálezy Ústavního soudu vydané na základě zmíněného stanoviska se vztahovaly na osoby, které byly odsouzeny za jiné trestné činy. Dovolatel neshledává žádný relevantní důvod, proč by se stanovisko mělo vztahovat jen dva konkrétní trestné činy, které jmenuje odvolací soud. Takovýto přístup je podle něj v rozporu s ustanovením článku 1 Listiny základních práv a svobod o rovnosti subjektů. Podle dovolatele odvolací soud položenou otázku zodpověděl špatně. Na věc měl aplikovat výrok II zmíněného stanoviska, neboť jde o žalobu na náhradu nemateriální újmy, přičemž žaloba byla podána předtím, než stanovisko bylo publikováno. Pro jaký trestný čin byl žalobce původně stíhán, je nerozhodné. 11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Formální náležitosti dovolání 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12