30 Cdo 745/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 745/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 5. 2024 Spisová značka:30 Cdo 745/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.745.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nezákonné trestní stíhání Dotčené předpisy:§ 5 písm. a) předpisu č. 82/1998 Sb. § 12 odst. 1 písm. b) předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 745/2024-180 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. A., zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 154 776 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 66/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2023, č. j. 56 Co 170/2022-158, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2023, č. j. 56 Co 170/2022-158, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 154 776 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měla utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jež bylo vedeno u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2016 a v jehož závěru bylo trestní stíhání žalobkyně pravomocně zastaveno. Požadovaná částka odpovídala nákladům, které žalobkyně vynaložila na svoji obhajobu. 2. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 16 C 66/2021-91, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 55 539 Kč (výrok II). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně částku 43 563,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno dne 29. 3. 2016 usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Plzeňského kraje, č. j. KRPP-62025-174/TČ-2014-030080, a to pro podezření ze spáchání shora uvedených trestných činů, kterých se žalobkyně měla dopustit jako vedoucí oddělení odboru výstavby a investic Úřadu městského obvodu Plzeň 3. Obžaloba byla v této věci podána dne 20. 12. 2016 ke Krajskému soudu v Plzni, který však rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 2 T 4/2016-3854, žalobkyni této obžaloby zprostil. Na podkladě odvolání státního zástupce poté ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 7 To 129/2017, uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání žalobkyně zastavil, a to podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), neboť dospěl k závěru, že je její trestní stíhání promlčeno. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal dovolání Nejvyšší státní zástupce, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2019, č. j. 5 Tdo 980/2018-98, odmítl. Žalobkyně dovolání nepodala ani neprohlásila, že ve smyslu § 11 odst. 4 tr. ř. trvá na pokračování svého trestního stíhání a na projednání věci, byť byla o této možnosti ve zmíněném usnesení vrchního soudu poučena. 5. Odvolací soud, jenž zopakoval dokazování trestním spisem vztahujícím se k předmětnému trestnímu řízení, uvedené skutkové závěry dále doplnil o zjištění, že se Vrchní soud v Praze ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Plzni, podle kterého se žalobkyně nedopustila úmyslných trestných činů, jež byly uvedeny v obžalobě. Současně však uvedl, že skutek, který jí byl kladen za vinu, by bylo možné kvalifikovat jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 255a téhož zákona, respektive jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku a trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr. zákoníku, tedy jako trestné činy nedbalostní. Vzhledem k délce maximálních sazeb trestu odnětí svobody, jež by u těchto nedbalostních trestných činů přicházela v úvahu, však jejich trestnost zanikla ještě před zahájením trestního stíhání žalobkyně uplynutím pětileté promlčecí doby. Nejvyšší soud poté v usnesení, kterým rozhodl o podaném dovolání Nejvyššího státního zástupce, sice vrchnímu soudu vytkl, že výrok jeho usnesení neobsahoval takové skutkové okolnosti, které vyjadřují znaky skutkových podstat uvedených nedbalostních trestných činů tak, aby jejich popis odpovídal všem jejich zákonným znakům, neboť z tohoto výroku mělo být patrné, jaké skutkové okolnosti vrchní soud považoval za významné pro příslušnou právní kvalifikaci, dovolací soud však v tomto pochybení současně nespatřoval důvod ke kasaci přezkoumávaného usnesení, a to mimo jiné s ohledem na hospodárnost řízení. 6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, při kterém odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek žalobkyně je opodstatněný, jak zkonstatoval i prvostupňový soud. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolací soud v této souvislosti především uvedl, že bylo-li trestní stíhání žalobkyně zastaveno, je rozhodnutí o jeho zahájení rozhodnutím nezákonným. Skutečnost, že k zastavení předmětného trestního stíhání došlo z důvodu jeho promlčení, přitom vzniku zažalovaného nároku na náhradu škody nebrání, a to ani ve světle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk upravujícího výluku z odpovědnosti žalované pro případ zastavení trestního stíhání z důvodu, že stíhaná osoba není za spáchaný trestný čin trestně odpovědná nebo že jí byla udělena amnestie anebo že byl trestný čin amnestován. Je tomu tak proto, že se žalobkyně úmyslných trestných činů, které jí byly původně kladeny za vinu, nedopustila, přičemž nebylo ani prokázáno, že by se svým jednáním dopustila též trestných činů nedbalostních. Trestnost činů, kterých se žalobkyně měla dle úvah Vrchního soudu v Praze případně dopustit, přitom zanikla již před zahájením předmětného trestního stíhání. Potud se tedy odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nad jejich rámec však dodal, že újma, jejíhož odškodnění se žalobkyně nyní domáhá, vznikla v důsledku svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, což podtrhuje též fakt, že změně právní kvalifikace skutku, který byl žalobkyni kladen za vinu, nepředcházelo složité nebo dlouhodobé dokazování. Odvolací soud proto existenci vzneseného nároku nepodmínil využitím právních prostředků, kterými by žalobkyně mohla v trestním řízení dosáhnout své plné rehabilitace. Za správný pak označil i závěr prvostupňového soudu o výši částky, která žalobkyni náleží a zahrnuje odměnu jejího obhájce ve výši 3 100 Kč za každý z 33 úkonů právní služby (celkem se tak jedná o částku 102 300 Kč), náhradu cestovních výdajů tohoto obhájce ve výši 8 592 Kč a náhradu za promeškaný čas ve výši 7 500 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. 8. V něm odvolacímu soudu vytkla pochybení při řešení otázky, zda zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení odůvodňuje vznik práva na náhradu škody, jež byla tímto trestním stíháním žalobkyni způsobena, i za situace, kdy žalobkyně nevyužila dostupné prostředky nápravy směřujíc