30 Cdo 767/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 767/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2018 Spisová značka:30 Cdo 767/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.767.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zadostiučinění (satisfakce) Odpovědnost státu za škodu Promlčení Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 767/2018-268 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 1 330 266 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 74/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 35 Co 293/2017-243, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám právní zástupkyně JUDr. Kristiny Škampové do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, č. j. 18 C 74/2013-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 202 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 127 766 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a ve vyhovujícím výroku I co do částky 114 000 Kč s příslušenstvím, změnil výrok co do částky 88 500 Kč tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 15. 3. 1947 právní předchůdci žalobce J. a A. K. podali přihlášku u Ministerstva vnitra č. j. G 8328/3834 k soupisu majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi. Dne 2. 5. 1961 bylo právním předchůdcům žalobce sděleno, že nesplňují podmínky pro přiznání odškodnění dle příslušných právních předpisů. Bratr žalobce J. K. dne 19. 5. 2005 podal k Ministerstvu financí hromadnou žádost a dne 7. 6. 2006 se k řízení připojil současný žalobce, který prohlásil, že se cítí být účastníkem správního řízení o hromadné žádosti podané dne 19. 5. 2005 (dále jen „správní řízení“). Ve vyjádření ze dne 4. 12. 2006 žalobce sdělil žalovanému, že doklady vztahující se k nárokům z let 1939 až 1967, kdy bylo nárokování úhrady ukončeno, již byly žalované zaslány otcem žalobce, o navrácení těchto dokladů bylo marně žádáno, další doklady nebyly dohledány, dle sdělení Ministerstva vnitra byly skartovány. Následně byla žádost ze strany J. K. vzata zpět a usneseními ze dne 22. 10. 2010 a ze dne 3. 3. 2010 bylo zastaveno správní řízení ve vztahu k J. K.. Ke zpětvzetí žádosti došlo v souvislosti s přijetím zákona č. 212/2009 Sb., neboť její zpětvzetí bylo podmínkou, kterou Ministerstvo vnitra stanovilo pro další projednání žádosti podle zákona č. 219/2009 Sb. Správní řízení však ve vztahu k žalobci dosud nebylo ukončeno. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že základní spornou otázkou v této věci bylo, zda na řízení, v němž se právní předchůdce žalobce domáhal náhrady za majetek zanechaný v souvislosti s postoupením části území státu na Podkarpatské Rusi, pohlížet jako na jeden celek, či na jednotlivá samostatně vedená řízení. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, a ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, z nichž plyne, že uvedené správní řízení a případné soudní řízení je nutné posuzovat jako jeden celek a že za žalovanou Českou republiku má v řízení jednat Ministerstvo financí. Z hlediska vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba při posuzování celkové délky řízení rozdělit je do dvou částí, neboť řízení bylo, byť neformálně, ukončeno přípisem Ministerstva financí ze dne 2. 5. 1961. Po dobu více než 44 let žádné konkrétní řízení o odškodnění neprobíhalo a v tomto období nemohla vznikat žalobci či jeho právnímu předchůdci újma z důvodu nepřiměřené délky řízení. Nastoupivší účastníci řízení tak nenavázali na újmu svého právního předchůdce a k délce řízení probíhajícího za jeho účasti přihlížet nelze. Žalobci proto mohla objektivně vzniknout újma až v souvislosti s navazujícím řízením, a to ode dne, kdy deklaroval jeho účast v něm a délku probíhajícího řízení vnímal, tj. od 7. 6. 2006. Toto řízení nebylo ukončeno, neboť Ministerstvo financí ve vztahu k němu nevydalo žádné meritorní rozhodnutí. Z přípisu žalobce ze dne 4. 12. 2006 lze dovodit jen přesvědčení žalobce o ukončení nárokování náhrady za majetek v 60. letech minulého století. Nevyplývá z něho však vůle žalobce ukončit řízení, v němž bylo od 7. 6. 2006 pokračováno. Období od 7. 6. 2006 do dne rozhodnutí odvolacího soudu představující délku 11 let a 4 měsíců shledal odvolací soud jako nepřiměřeně dlouhé. Žalobní nárok byl omezen na dobu do podání žaloby. Odvolací soud tak za dobu 7 let a 4 měsíců dospěl k základní částce zadostiučinění ve výši 95 000 Kč, jíž zvýšil o 20 % s ohledem na postup státních orgánů. Další důvody pro modifikaci částky odvolací soud neshledal. Význam řízení je sice pro žalobce obecně vyšší, avšak vzhledem k naprosté pasivitě žalobce v průběhu řízení dospěl odvolací soud k závěru, že sám žalobce mimořádný význam tomuto řízení nepřikládal. Ohledně nákladů řízení odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce byl co do základu úspěšný a rozhodnutí o výši zadostiučinění záviselo na úvaze soudu, proto přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou odvolací soud potvrdil povinnost žalované uhradit žalobci částku 114 000 Kč s přísl., a v celém výroku II napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost vymezuje v bodě I dovolání. Přípustnost dovolatelka spatřuje v tom, že se rozhodnutí z části týká právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, z části se též týká právních otázek, u kterých můžeme hovořit o neexistenci konstantní judikatury dovolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí je též v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015. V bodě II dovolání se dovolatelka zabývá rozporem s judikaturou Nejvyššího soudu, jenž spatřuje v tom, že odvolací soud nezohlednil, že žalobce byl toliko pasivním účastníkem řízení, a tedy nebyl v nejistotě ohledně jeho výsledku. Dále odvolací soud nevzal v úvahu zpětvzetí žádosti žalobcovým bratrem a okolnost, že případné nadále probíhající řízení u Ministerstva financí by bylo překážkou rozhodnutí o nároku žalobce a jeho bratra Ministerstvem vnitra, kde splňovaly podmínky stanovené zákonem č. 212/2009 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že Ministerstvo financí o nároku žalobce nerozhodlo patrně z toho důvodu, že řízení považovalo za ukončené usnesením o zastavení řízení. Nepřihlédl však k tomu, že řízení považoval za ukončené tímto usnesením také sám žalobce, neboť se nijak nedomáhal pokračování v řízení. V tomto ohledu dovolatelka poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015. Z přípisu žalobce ze dne 4. 12. 2006 jednoznačně vyplývá, že žalobce považoval řízení za ukončené v 60. letech minulého století a nemohla mu tak vzniknout újma dána stavem nejistoty ohledně budoucího výsledku řízení. Odkazuje na § 66 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žadatelem byl pouze bratr žalobce. Žalobce v daném řízení nebyl žadatelem ani odpůrcem. Správní řízení tak bylo ukončeno nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení dne 26. 10. 2010. Pasivní účast žalobce v řízení naznačuje, že žalobce tomuto správnímu řízení nepřikládal prakticky žádný význam, z čehož vyplývá, že žalobci nemohla vzniknout žádná relevantní újma daná stavem nejistoty ohledně výsledku řízení. V bodě III dovolání dovolatelka namítá, že žalobci nevznikla újma, neboť nebyl v nejistotě ohledně výsledku řízení. Jelikož právnímu předchůdci žalobce bylo sděleno v roce 1961 přípisem, že nesplňuje podmínky pro přiznání nároku, nemohl být žalobce v nejistotě ani ohledně výsledku řízení zahájeného jeho bratrem dne 7. 2. 2006. V bodě IV dovolatelka opětovně poukazuje na pasivitu žalobce v posuzovaném řízení, z níž dovozuje nízký význam ří