30 Cdo 863/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 863/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2018 Spisová značka:30 Cdo 863/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.863.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Podmínky řízení Vady řízení Dotčené předpisy:§ 103 o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. § 159a odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 105 předpisu č. 500/2004Sb. § 229 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 4. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) J. Č., b) V. Č., zastoupených JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 108 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 8/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 15 Co 20/2015-60, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 15 Co 20/2015-60, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se společně a nerozdílně domáhali zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu spočívajícího v porušení povinnosti podat v obecné třicetidenní lhůtě návrh na exekuci svého vlastního pravomocného rozhodnutí (odstranění nepovolené stavby na pozemku žalobců). Žalobci nabyli stavební parcelu v roce 1993 v restituci. Na pozemku již stála chata, přičemž na chatu a pásmo okolo ní bylo zřízeno věcné břemeno, ovšem na vydaných pozemcích byly vybudovány další přístavby, a to v době, kdy již stavební parcela byla vydána žalobcům. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2014, č. j. 30 C 8/2012-33, uložil žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 108 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 22. 1. 2012 do zaplacení, a nahradit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech řízení 44 876,48 Kč k rukám jejich právního zástupce. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně jsou žalobkyně a B. H. jako oprávněné osoby každá jednou ideální polovinou vlastníky „pozemkových parcel v k. ú. H., obci Z.“ (sic!), přičemž na pozemkových parcelách bylo zřízeno věcné břemeno přístupu ke stávajícím objektům, k odběru vody, práva chůze a jízdy pro oprávněné osoby – vlastníky a uživatele „stavby na pozemkové parcele “ (sic!). Žalobci jsou vlastníky „pozemku v k. ú. H. u obce Z.“ (sic!). Na pozemku je terasa, kolna a suché WC ve vlastnictví manželů P. Dne 15. 9. 2000 podali žalobci u stavebního úřadu návrh na zahájení řízení o odstranění stavby (přístavby a oplocení). Dne 11. 10. 2000 oznámil stavební úřad zahájení řízení o odstranění stavby (přístavby a oplocení na pozemcích „v k. ú. H. u Z.“ [sic!]. Poté, co bylo opakovaně k odvolání žalobců zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení, bylo rozhodnutím o odstranění nepovolených staveb ze dne 19. 12. 2001 nařízeno vlastníkům stavby (J. a J. P.) stavbu terasy, kolny na uhlí a suchého WC odstranit. Odvolání vlastníků stavby bylo dne 13. 3. 2002 zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu bylo potvrzeno. Poté, co k žalobě vlastníků stavby bylo rozsudkem správního soudu ze dne 30. 1. 2004 rozhodnutí o odvolání zrušeno, bylo rozhodnutím ze dne 17. 5. 2004 zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 12. 2001 a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Vlastníci stavby na základě informace stavebního úřadu podali dne 29. 11. 2004 žádost o dodatečné povolení předmětné stavby. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 4. 2. 2005 bylo následně řízení o dodatečném povolení stavby přerušeno, a to z důvodu uplatnění občanskoprávní námitky. Dne 10. 6. 2005 „vlastníci stavby podali žalobu proti žadatelům“ o nahrazení souhlasu s dodatečným povolením staveb, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 7. 12. 2005 (v odvolacím řízení potvrzen rozsudkem ze dne 13. 4. 2006). Oznámením ze dne 28. 6. 2006 pokračoval stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby a pokusil se o dosažení dohody mezi účastníky. Účastníci se na odkupu předmětných pozemků pod stavbami a okolí nedohodli. Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2006 stavební úřad řízení o dodatečném povolení stavby přerušil a odkázal účastníky s ohledem na občanskoprávní otázku na soud. Dne 27. 3. 2007 vlastníci stavby vzali žádost o dodatečné povolení terasy, kolny na uhlí a suchého WC zpět, neboť je považovali za zkolaudované již na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993. „Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2007 nařídil stavební úřad stavbu terasy, kolny na uhlí a suchého WC na pozemku v k. ú. H. u Z. odstranit.“ K odvolání vlastníků stavby bylo rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 13. 11. 2007, které nabylo právní moci dne 15. 11. 2007, „rozhodnutí stavebního úřadu změněno tak, že se nařizuje vlastníkům staveb J. P. a J. P. provést odstranění nepovolených staveb – terasy, kolny na uhlí a suchého WC na pozemku v k. ú. H. u Z. nejpozději do 6 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ K návrhu žalobců Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 22. 8. 2008 nařídil proti vlastníkům stavby exekuci k vymožení povinností odstranit nepovolenou stavbu na základě rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 6. 2007 ve znění rozhodnutí krajského úřadu ze dne 13. 11. 2007 a pověřil soudního exekutora provedením exekuce. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2008 bylo odvolání vlastníků stavby odmítnuto. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 10. 2009 byla k návrhu vlastníků stavby exekuce odložena. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobců rozhodnutím Krajského soudu v Plzni zrušeno a řízení o odklad exekuce bylo zastaveno. K návrhu vlastníků stavby ze dne 1. 4. 2010 byla usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 6. 2010 exekuce zastavena, neboť žalobci nebyli osobou oprávněnou z exekučního titulu. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 6. 2011 potvrdil usnesení o zastavení exekuce. Dne 19. 7. 2011 podali žalobci u stavebního úřadu návrh na zahájení exekuce. Dne 22. 9. 2011 vlastníci stavby podali u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu proti žadatelům „o uspořádání vlastnických poměrů mezi vlastníky domu a spoluvlastníky pozemku v obci H.“ V době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně se předmětné stavby stále nacházely na pozemku ve vlastnictví žalobců a stavební úřad byl nečinný 5 let, 9 měsíců a 17 dnů, přičemž podle soudu prvního stupně nebylo ozřejměno, z jakého důvodu podle § 109 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nevydal příslušný správní orgán vůči povinným exekuční výzvu či ve smyslu § 110 správního řádu exekuční příkaz dle pravomocných rozhodnutí. Žalobci požádali dne 18. 7. 2011 žalovanou o přiměřené zadostiučinění, tato jejich žádost jako nedůvodnou odmítla. 4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že „povinní svou povinnost uloženou jim vykonatelným správním rozhodnutím dobrovolně nesplnili a správní orgán nevydal exekuční výzvu ani exekuční příkaz, ačkoliv podle § 107 odst. 1 a 2 správního řádu exekučním správním orgánem příslušným k exekuci na nepeněžitá plnění je správní orgán uvedený v § 105 odst. 1 písm. a), je-li orgánem moci výkonné. Obecní úřad nebo krajský úřad je exekučním správním orgánem, je-li současně správním orgánem uvedeným v § 105 odst. 1 písm. a) nebo je-li takovým správním orgánem jiný orgán územního samosprávného celku. Na žádost jiného správního orgánu uvedeného v § 105 odst. 1 písm. a) provede exekuci obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu má správní orgán sídlo. Při posuzování délky vykonávacího (exekučního) řízení z pohledu vzniklé nemajetkové újmy je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení práva oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci nezb