30 Cdo 866/2001 — Nejvyšší soud

30 Cdo 866/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 10. 2001 Spisová značka:30 Cdo 866/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.866.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 12 odst. 1 předpisu č. 155/1995Sb. § 9 odst. 1 písm. k) předpisu č. 150/1988Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 866/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatelky M. M. proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 26 Ca 102/2000, o dovolání odpůrkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2001, č.j. 2 Cao 225/2000-20, takto: Zrušuje se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2001, č.j. 2 Cao 225/2000-20, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2000 č. 435 623 004 Česká správa sociálního zabezpečení přiznala navrhovatelce od 1. 3. 2000 starobní důchod podle ustanovení § 29 zákona č.155/1995 Sb. v měsíční výši 6.380,- Kč. V návrhu na přezkoumání navrhovatelka namítala, že jí nebyla započítána doba péče o její matku, přiznaná sociálním odborem Obvodního úřadu v P. od 1. 8. 1993, kdy jí byl vyplácen příspěvek z prostředků sociální péče; tehdy byla také informována, že tato doba jí bude do nároku na důchod započítána. Navrhovala proto uvedené rozhodnutí zrušit. Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření navrhovala rozhodnutí potvrdit s poukazem na ustanovení § 6 odst. 4 písm. a) bod 11. zákona č.155/1995 Sb. Uvedla, že o době péče osoby pečující osobně o blízkou převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo blízkou částečně bezmocnou osobu starší 80 let rozhodují orgány správy sociálního zabezpečení. Takové rozhodnutí k žádosti o starobní důchod navrhovatelka však nepředložila. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2000, č.j. 26 Ca 102/2000-9, potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 4. 2000 č. 435 623 004 s odůvodněním, že Česká správa sociálního zabezpečení postupovala podle platného zákona, jestliže období péče o navrhovatelčinu matku, která byla uznána částečně bezmocnou v období od 1. 8. 1993 do konce roku 1993, neuznala. Navrhovatelce byl totiž přiznán starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění č.155/1995 Sb., v němž se stanoví (v § 5), kdo je účasten pojištění a v odst. 1 písm.a) pak se uvádí, že jsou to také osoby, které pečují osobně o blízkou osobu, převážně nebo úplně bezmocnou, nebo osobu blízkou, částečně bezmocnou starší 80 let. Protože navrhovatelka žádá o započítání pouze 5 měsíců roku 1993, tedy období, které spadá do platnosti zákona č.100/1988 Sb. (které neobsahovalo žádné ustanovení pro zápočet dané doby), nemohla jí proto být zhodnocena požadovaná doba, neboť tuto možnost poskytuje až zákon č.155/1995 Sb., který až po 1. 1. 1996 může danou dobu zhodnocovat. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud rozsudkem ze dne 9. ledna 2001, č.j. 2 Cao 225/2000-20, změnil rozsudek soudu prvního stupně, zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nepřiznal účastníkům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V důvodech svého rozhodnutí odvolací soud totiž dospěl k tomu závěru, že mezi účastníky je nesporné, že navrhovatelce, nar. 23. 6. 1943, která vychovala tři děti, vznikl nárok na starobní důchod dne 23. 8. 1998. Po vzniku nároku ještě dále pracovala a požádala o důchod až 6. 3. 2000 podle § 29 zákona č.155/1995 Sb., přičemž jí bylo hodnoceno do vzniku nároku na důchod celkem 39 roků a 263 dnů zaměstnání a po vzniku nároku 708 dnů zaměstnání. Z osobního listu důchodového pojištění vyplývá, že jí nebyla hodnocena doba od 1. 8. 1993 do 31. 12. 1993 představující celkem 153 dnů zaměstnání. S připočtením této doby by dosáhla dalšího celého roku zaměstnání, což přestavuje 1,5% osobního vyměřovacího základu pro výpočet procentní výměry důchodu. Mezi účastníky je také nesporné (z obsahu rozhodnutí o poskytnutí dávky sociální péče, vydaného dne 14. 9. 1993 Obvodním úřadem P.-odborem sociálním, č.j. 3072/93/19283-307), že v době od 1. 8. 1993 do 31. 12. 1993 pečovala o svoji matku M. J., nar.1. 10. 1909, která byla uznána částečně bezmocnou. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně byl přesvědčen, že je třeba navrhovatelce dobu péče o osobu blízkou částečně bezmocnou starší 80 let hodnotit jako náhradní dobu pojištění, ač k jejímu získání došlo před účinností zákona č.155/1995 Sb. za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb. Srovnáním obou druhů dob pojištění (zák.č. 155/1995 Sb. rozlišuje doby pojištění -zaměstnání - a náhradní doby pojištění - náhradní doby zaměstnání. Podle § 9 odst.1 písm.k/ zák.č.100/1998 Sb. byla náhradní dobou zaměstnání, trvala-li aspoň rok doba osobní péče o blízkou osobu, která byla převážně nebo úplně bezmocná a nebyla umístěna v ústavu sociální péče nebo v obdobném zdravotnickém zařízení a to nejdříve od 1. ledna 1976. Podle § 12 zákona o důchodovém pojištění zák.č.155/1995 Sb. je náhradní dobou pojištění po 31. prosinci 1995 doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst.1 písm.m/ až u/ zákona, z čehož lze dovodit, že pro nároky na dávky důchodového pojištění vzniklé po tomto datu je třeba takto vymezenou účast na pojištění hodnotit jako náhradní dobu pojištění, ať již byla získána v kterémkoli časovém období) podle úpravy platné do 31. 12. 1995 a od 1. 1. 1996, je patrné, že tento druh náhradní doby pojištění byl rozšířen o osobní péči pojištěnce o osobu blízkou částečně bezmocnou, starší 80 let. Podmínkou účasti z titulu této péče není přitom pobírání příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu, ale to, že byla získána na území České republiky a že doba pojištění trvala aspoň jeden rok, a obě podmínky navrhovatelka splňuje. Ze žádného ustanovení zákona o důchodovém pojištění pak nevyplývá, že by musela být tato doba péče o blízkou osobu získána až po 1. 1. 1996. Česká správa sociálního zabezpečení proto pochybila, pokud uvedla, že dobu péče o blízkou osobu navrhovatelce nehodnotí s odůvodněním, že nešlo o péči o převážně nebo úplně bezmocnou osobu a soud prvního stupně pochybil, když její rozhodnutí potvrdil. Proto odvolací soud zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a uložil jí, že při vydání nového rozhodnutí navrhovatelce bude hodnotit dobu péče o částečně bezmocnou matku starší 80 let v období od 1. 8. 1993 do 31. 12. 1993 jako náhradní dobu zaměstnání ve smyslu ustanovení § 12 odst.1 zákona č.155/1995 Sb. a § 5 odst.1 písm.f) téhož zákona a k tomu přizpůsobí rozhodnutí o výši dávky. Česká správa sociálního zabezpečení v dovolání navrhovala rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu rozhodnutí. Nesouhlasila s vyslovením právního názoru o tom, že by mohla být doba péče o osobu blízkou částečně bezmocnou, starší 80 let, hodnotitelná jako náhradní doba pojištění, ač k jejímu získání došlo před účinností zákona č.155/1995 Sb. Měla za to, že podle ustanovení § 13 odst. 2 tohoto zákona tyto doby mohou být zhodnocené jen podle předpisů platných před 1. 1. 1996, tedy podle zákona č.100/1998 Sb. Navrhovatelka se k dovolání nevyjádřila. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst.1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud věc projednal bez jednání (§ 243a odst.1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolání v dané věci je přípustné (§ 236 odst.1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst.1 písm.a/ o. s. ř.). Vady ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., které dovolací soud posuzuje podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. z úřední povinnosti, nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. S výjimkou těchto vad je dovolací soud vázán uplatněným důvodem včetně toho, jak ho dovolatelka obsahově v