30 Cdo 87/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 87/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2017 Spisová značka:30 Cdo 87/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.87.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243 odst. 1 a 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 87/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce RNDr. P. Ď., CSc., zastoupeného JUDr. Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 86/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 22 Co 165/2016-81, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Žalobce se žalobou v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho práva na soukromí domáhal (po té, co vzal tuto žalobu zpět v části, pokud se domáhal též peněžité formy zadostiučinění) nepeněžitého zadostiučinění ve formě omluvy prostřednictvím dopisu adresovaného žalobci a textu s viditelným označením „Omluva“ uveřejněném ve veřejně dostupné části informačního systému žalovaného. Do jeho práv mu podle jeho názoru žalovaný zasáhl poskytnutím informace (třetí osobě) o celkovém příjmu žalobce u žalovaného. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j. 25 C 86/2014-48, zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 150.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen poslat žalobci omluvný dopis ve znění: „Hlavní město Praha se omlouvá svému bývalému zaměstnanci RNDr. P. Ď., CSc., za to, že v rozporu s platnou právní úpravou poskytla o jmenovaném nevyžádané osobní údaje, čímž zasáhla do jeho zákonem chráněného práva na soukromí. Ve věci bylo vydáno soudní rozhodnutí a tato omluva je tak činěna v rámci rozhodnutím Hlavnímu městu Praze uložené povinnosti.“ a jeho text s viditelným označením „Omluva“ uveřejnil ve veřejně dostupné části informačního systému žalovaného (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalovaný hlavní město Praha informace o celkovém platu žalobce poskytlo novináři V. B. v souladu s § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále také „informační zákon“), který povinnému subjektu ukládá povinnost poskytovat základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky, kterou žalobce z titulu funkce ředitele odboru obchodních aktivit a funkce zástupce ředitele Magistrátu hl. m. Prahy byl, a že v zákonném postupu žalovaného tedy nelze shledat neoprávněný zásah do soukromí žalobce. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. června 2016, č. j. 22 Co 165/2016-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí sice vyslovil, že soud prvního stupně pominul, že poskytování informací podle informačního zákona je výkonem veřejné moci a žalovaný tak odpovídá za případnou škodu (včetně nemajetkové újmy) způsobenou poskytnutím informace o platu žalobce výhradně v mezích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále také „OdpŠk“), nicméně nakonec ve věci rozhodl správně. Odvolací soud upozornil na to, že žalobce v průběhu odvolacího jednání upřesnil, že újmu nepociťuje (a omluvu nežádá) z toho důvodu, že o něm žalovaný poskytl informace týkající se jeho příjmu, avšak jen z toho důvodu, že tyto informace byly poskytnuty jen o něm a o Ing. T. a nebyly poskytnuty o ostatních úřednících zaměstnaných u žalovaného. Odvolací soud potvrdil, že žalovaný postupoval vůči žalobci po právu, a zdůraznil, že z toho, že neposkytl tyto informace i o jiných osobách, nelze v žádném případě dospět k názoru, že vůči žalobci postupoval diskriminačně. Pokud navíc žalobce zdůrazňuje, že újma byla způsobena nerovným přístupem žalovaného, je požadovaná omluva ve znění petitu nepřiléhavá, tj. nepřiměřená, neboť žalobce žádá omluvu za to, že žalovaný poskytl o jmenovaném nevyžádané osobní údaje, čímž zasáhl do jeho zákonem chráněného práva na soukromí. Odvolací soud uzavřel, že žalobci ve skutečnosti žádná reálná újma způsobena nebyla, pokud její odškodnění žádá obsahově zcela nepřiléhavou omluvou. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého zástupce včasné dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být posouzena jinak. Dovolatel konkrétně vznáší dvě otázky, o kterých soudí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud adekvátně řešeny: „Jak má odvolací soud postupovat poté, kdy dospěje k názoru, že daný nárok podléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., a v řízení před soudem prvního stupně byl tento nárok posuzován dle obecných podmínek? Do jaké míry je povinen zkoumat podmínky pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zejména pak povinnost předběžného projednání nároku?“ a zdali „podléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., i újma způsobená zveřejněnou důvodovou zprávou usnesení Rady hl. m. Prahy, které sice bylo vydáno v souvislosti s procesem poskytování informace dle zákona č. 106/1999 Sb., ale není jeho obligatorní součástí?“ U obou otázek dovolatel uvádí svá řešení. Závěrem upozorňuje, že se soudy nedostatečně věnovaly otázce, zda usnesení Rady hl. m. Prahy, ze kterého podle jeho názoru vyplývá závěr, že žalobce má méně práv než jiní, a je hoden menší ochrany s ohledem na svou osobnost, nezapříčinilo vznik újmy samo o sobě, tj. i bez vazby na samotné poskytnutí informace o platu. Dovolatel připouští, že tato otázka je otázkou skutkovou a nemůže tedy být předmětem přezkumu v rámci dovolání, ve svém důsledku mu však tímto byla odňata možnost nárok na takto způsobenou újmu prokázat a reálně projednat před soudem, čímž bylo zásadním způsobem omezeno jeho právo na spravedlivý proces. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje s názory odvolacího soudu ohledně neexistence způsobené újmy a nepřiléhavosti omluvy ve znění žalobního petitu. S názory dovolatele uvedenými v rámci dovolací argumentace nesouhlasí. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, in eventum zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové