30 Cdo 970/2004 — Nejvyšší soud

30 Cdo 970/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2004 Spisová značka:30 Cdo 970/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.970.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 970/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 40/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2003, č.j. 1 Co 213/2003-88, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobce jeho zástupci advokátu částku 3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č.j. 32 C 40/2002-69, výrokem I. určil, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Ve výroku II. žalobu zamítl, pokud bylo požadováno, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se tvrzení, že žalobce je rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2003, č.j. 1 Co 213/2003-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zdržet se zveřejnění tiskem a na elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen \"lustrační zákon\"). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především odkazem na ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Dále připomněl, že žalobce v daném sporu zvolil jako právní prostředek ochrany svých práv mimo jiné i zdržovací žalobu s požadavkem, který byl převzat do výroku. Odvolací soud uvedl, že základní otázkou daného sporu je, jaký význam pro postup žalované podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1996 Sb. o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a některé další zákony, má rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2003, č.j. 32 C 40/2002-69, kterým bylo pravomocně určeno, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Toto ustanovení ve vztahu k osobám \"evidovaným jako spolupracovníci Státní bezpečnosti\", jaké má na mysli ustanovení § 3 písm. i) citovaného zákona, nerozlišuje, zda jde o osoby evidované oprávněně či nikoliv. Účelem zákona č. 107/2002 Sb., jak zdůraznil odvolací soud, je podle ustanovení § 1 odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Podle názoru odvolacího soudu s přihlédnutím k uvedeným ustanovením, stejně tak jako k ustanovením § 159a odst. 1 o.s.ř., podle kterého je pravomocný rozsudek závazný pro účastníky a podle odst. 4 téhož zákona též pro všechny orgány, nelze v neprospěch žalobce nerespektovat pravomocný rozsudek ve výroku, kterým byla určena neoprávněnost jeho evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoby, uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, a to jen z důvodu obecné formulace užité zákonodárcem v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Odvolací soud současně přihlédl i k článku 10 Listiny základních práv a svobod, který každému občanovi zaručuje právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Nadto poukázal na ustanovení § 19 lustračního zákona, podle něhož zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo v nálezu nebo zveřejňování jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování, je bez předchozího souhlasu občana zakázáno. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že je tak opodstatněný z hlediska ustanovení § 13 odst. 1 o.z. i přiměřený zdržovací nárok uplatněný žalobcem. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. ledna 2004, přičemž žalované byl doručen dne 22. prosince 2003. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 29. ledna 2004 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 14. června 2004. Přípustnost dovolání dovolatelka odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 pístu. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") a dovolání podává z důvodu obsaženého v ustanovení § 241a odst. 2 pístm. b) o.s.ř. Dovolatelka se tak domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb., Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany vydají tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných nebo zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek, z jejich informačních systémů dokumentů v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti nebo spolupracovníci Hlavní správy vojenské kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti (III. správa), s údaji o datu zavedení svazku, jeho pohybu a archivování, druhu svazku a jeho změně, osobách, nejde-li o cizince, nebo o objektech, k nimž jsou svazky evidovány, pokud jsou takové údaje zachovány. Ustanovení § 19 lustračního zákona zakazovalo zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo nálezu nebo jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování bez předchozího souhlasu občana. Tuto povinnost (však) nepřímo zrušil zákon č. 107/2002 Sb., který stanovuje povinnost Ministerstvu vnitra publikovat jisté údaje. Žalovaná proto byla povinna na základě uvedeného zákona publikovat určité informace. Aby došlo k minimalizaci zásahu do osobnostních práv, učinila v odůvodněných případech do vydaného seznamu poznámku, \"že pravomocným rozsudkem bylo rozhodnuto, že konkrétní osoba byla evidována neoprávněně jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona\". Zákon č. 107/2002 Sb. nezná výjimku z publikace informací, které zákon ukládá zveřejnit. Možnost k takovému úkonu dává v předmětném zákoně ustanovení § 2 odst. 4, když k vynětí dokumentu ze zpřístupnění a zveřejnění je třeba návrhu orgánu příslušného podle tohoto zákona ke zpřístupňování, se kterým vyslovil souhlas orgán Poslanecké sněmovny pro sledování procesu zpřístupňování. Zákonodárný sbor tak postavil nad zájmy fyzických osob zájem na zveřejnění evidence bývalých bezpečnostních složek. Konečně dovolatelka má zato, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu není zřejmě vykonatelný, když je žalované uloženo zdržet se zveřejnění údajů o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona. Žalovaná totiž nikdy ve zveřejněných seznamech netvrdila, že se v takovémto případě jedná o osoby uvedené v citovaných ustanoveních lustračního zákona, ale že se jedná o osoby, respektive evidenční podklady podle § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Této skutečnosti se však výrok napadeného rozsudku netýká, přičemž není rozhodné, že uvedená ustanovení obou těchto zákonů jsou si obsahově blízká. Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. K uvedenému dovolání podal písemné vyjádření žalobce. V něm se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Připomíná pak zejména, že zveřejnění údajů o žalobcově evidenci jako tajného spolupracovníka bývalé Státní bezpečnosti, byt\' s poznámkou o soudem zjištěné neoprávněnosti takové evidence, je také zásadním porušením článku 10 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na zachování osobní cti, dobré pověsti, na ochranu jména a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Navrhuje proto, aby podané dovolání bylo zamítnuto. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak