31 Cdo 1163/2025 – Nejvyšší soud

31 Cdo 1163/2025-495 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Václava Dudy, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., Mgr. Michala Králíka, Ph.D., JUDr. Zdeňka Krčmáře, Mgr. Jiřího Němce, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně L. N.,  zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované MOE Einkaufsservice & Logistik GmbH, se sídlem v Remscheid, Grund 43, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 12446, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, o zaplacení 29 820 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 173/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 65/2023-436, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 65/2023-436, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2022, č. j. 12 C 173/2017-386, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 29 820 EUR s příslušenstvím jako dlužného přepravného. Tvrdila, že mezi účastnicemi bylo uzavřeno celkem 37 smluv o přepravě, na jejichž základě žalobkyně pro žalovanou provedla mezinárodní přepravy zásilek, které však žalovaná neuhradila. 2. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 12 C 173/2017-386, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 29 820 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně si žalovaná u žalobkyně za předem sjednaných podmínek objednala na jaře 2016 celkem 37 mezinárodních přeprav zboží (zásilek). Bylo sjednáno a obvyklým způsobem prováděno, že řidiči „firem“ zajištěných žalobkyní přijeli do sídla společnosti MOE INDUSTRIES s.r.o. v Kolíně, kde provedli nakládku zboží, obdrželi obvyklé doklady včetně CMR listů, které si následně nechali potvrdit v místech vykládky zboží, jež se nacházela ve Švédsku, Francii, Německu, Nizozemí a Belgii. Žalobkyně poté provedení přepravy vyúčtovala žalované fakturou, kterou doplnila potvrzenými doklady, a zaslala je dle dohody žalované na e-mailové adresy žalované ve Spolkové republice Německo. Po provedení kontroly faktur ze strany žalované měly být pohledávky zaplaceny v době splatnosti tak, aby žalobkyně mohla z jejich úhrad vyplatit zajištěné přepravní „firmy“. Žalovaná však předmětné faktury neuhradila. 4. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně odkázal na čl. 1 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva CMR“, a na ustanovení § 2555 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jež upravuje přepravní smlouvu. K tomu uvedl, že si žalovaná u žalobkyně objednala přepravu, tato přeprava byla pro žalovanou provedena, avšak žalovaná za ni žalobkyni ničeho nezaplatila. Podle soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že žalobkyně v rámci svých živnostenských oprávnění podnikala jako zprostředkovatel mezi objednatelem (žalovanou) a konkrétními dopravci, kteří jednotlivé přepravy prováděli svými vozidly pro žalobkyni jako speditéra. Žalobkyně tedy poskytovala speditérské služby, a tyto ve všech případech řádně zajistila a žalované vyúčtovala. K námitce promlčení uplatněných nároků soud prvního stupně s odkazem na čl. 32 Úmluvy CMR uvedl, že nároky promlčené nejsou, neboť promlčecí lhůta jednoho roku v situaci, kdy přepravní smlouvy byly uzavírány těšně před uskutečněním přeprav, dosud neuplynula. Soud prvního stupně neměl za důvodnou ani námitku žalované spočívající v nedostatku její pasivní věcné legitimace, neboť z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že objednatelem předmětných přeprav byla žalovaná. Žalobě tak v plném rozsahu vyhověl. 5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s jím provedeným právním posouzením věci. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce správně, přičemž ve vztahu k žalovanou vznesené námitce promlčení odkázal na odůvodnění prvostupňového rozsudku a konstatoval, že soud prvního stupně ve věci správně aplikoval Úmluvu CMR a řádně se vypořádal se všemi námitkami žalované. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž namítla, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže projednávanou věc posuzovaly podle Úmluvy CMR, ačkoliv v řízení bylo zjištěno, že jednotlivé mezinárodní přepravy neprovedla sama žalobkyně, ale jí zajištěné dopravní společnosti, a žalobkyně tudíž nebyla dopravcem, nýbrž toliko zasílatelem. Právní vztah účastnic proto podle žalované nebylo namístě posuzovat podle Úmluvy CMR, neboť mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva přepravní, ale smlouva zasílatelská, jež se však Úmluvou CMR neřídí. Žalovaná měla za to, že na projednávanou věc měl být správně aplikován článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dále jen „nařízení Řím I“, a v souladu s ním pak ustanovení (českého) občanského zákoníku upravující zasílatelskou smlouvu. Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je proto podle žalované nesprávné. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky kvalifikace právního vztahu mezi účastnicemi řízení (smluvního typu) odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž v dovolání odkázala (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019). 8. Žalovaná dále v dovolání namítla, že rozsudky soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť neobsahují takřka žádné právní posouzení věci. Odvolací soud se podle žalované navíc nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a uvedl v podstatě pouze to, že se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně však ve svém rozsudku toliko zmínil, že věc posoudil podle Úmluvy CMR a občanského zákoníku, a to bez podrobnějšího právního posouzení věci. Žalovaná dále namítla, že soudy nižších stupňů se nijak nevypořádaly s jejím důkazním návrhem směřujícím k prokázání rozporů ve svědeckých výpovědích M. B. a B. N., a měla konečně rovněž za to, že při hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí) postupovaly soudy v rozporu s procesními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu. 9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 10. Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky, zda mezi účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy, či smlouvy zasílatelské, jež se neřídí Úmluvou CMR, k závěru odlišnému, než ze kterého vychází rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 488/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2013 (dále jen „R 20/2013“), jakož i na něj navazující judikatura (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019). Z toho důvodu senát soudního oddělení č. 23 rozhodl o postoupení věci [podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů] velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona. 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se proto zabýval jeho přípustností. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozh