31 Cdo 3093/2013 – Nejvyšší soud

31 Cdo 3093/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Václava Dudy, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Zdeňka Novotného, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, občanské sdružení, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Klimentská 1746/52, proti žalované Lázně Teplice v Čechách, a.s., se sídlem v Teplicích, Mlýnská 253, IČ 44569491, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, o zaplacení 656.660,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 129/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2013, č.j. 3 Co 136/2011-288, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2013, č.j. 3 Co 136/2011-288, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2011 č.j. 34 C 129/2010-159, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) částku 553.935,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná dále zaplatila žalobci částku 102.725,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posuzoval za situace, kdy se žalobce s poukazem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001, na mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána a na ustanovení autorského zákona, domáhal zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v období od 1. června 2007 do 18. května 2008, jejich zpřístupňováním prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích situovaných v zařízení žalované, Lázně Teplice v Čechách. Žalovaná nesouhlasila se žalobou vzhledem k ustanovení § 23 autorského zákona, které podle jejího názoru dopadá na projednávanou věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalovanou však výjimka stanovená v poslední větě § 23 citovaného zákona nedopadá. Uvedl, že při posuzování této výjimky nelze vystačit s vnitrostátní úpravou, nýbrž je třeba se zabývat i mezinárodními smlouvami a dalšími mezinárodními předpisy, které jsou závazné pro Českou republiku. Podle čl. 11 odst. 1 písm. ii Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1986, autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoliv veřejnému sdělování po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní. Podle odstavce 2 téhož článku platí, že zákonodárství států Unie se vyhrazuje, aby stanovila podmínky výkonu práv uvedených v odstavci 1, které však v žádném případě nesmějí být na újmu osobních práv autora na přiměřenou odměnu. Obdobnou ochranu přiznávají autorům i další mezinárodněprávní předpisy, např. na Bernskou úmluvu navazující Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví nebo Všeobecná úmluva o autorském právu. Soud prvního stupně dále poukázal na právní princip aplikační přednosti evropského práva před právem členského státu, je-li toto právo členského státu s evropským právem v rozporu, zejména na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících (dále jen „Směrnice“), která garantuje autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoli sdělení jejich děl veřejnosti. V článku 5 Směrnice je obsažen výčet výjimek, kdy může dojít k omezení autorských práv. Tento výčet podle názoru soudu není taxativní. Směrnice jako pramen práva společenství je normou, která má přímý účinek jen vůči členským státům a nemohou se jí dovolávat jednotlivci. I když nebyla transponována do vnitrostátního práva, vyvolává nepřímý účinek spočívající v tom, že vzniká povinnost vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu s právem EU. Podle názoru soudu výjimka zakotvená v § 23 autorského zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, ani se Směrnicí, nevztahuje se však na pokoje pro ubytování pacientů lázeňských zařízení. Vzhledem k tomu, že uvedená výjimka omezuje práva autora, je nutno výklad možného omezení pojmout restriktivně. Pod rozsah uvedené výjimky patří pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoliv však v širší souvislosti s ní. K poskytování zdravotnické péče totiž nedochází přímo na pokojích, kde jsou ubytováni lázeňští hosté, nýbrž pravidelně v jiných prostorách. Z hlediska kvality zdravotní péče není nutné, aby televizní či rozhlasové přijímače byly umístěny na jednotlivých pokojích pacientů. Zamítavý výrok soud prvního stupně odůvodnil zjištěnou vytížeností lázeňského zařízení. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2013, č.j. 3 Co 136/2011-288, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 553.935,- Kč zamítl, výrokem II. podle § 219 o.s.ř. potvrdil jeho zamítavý výrok II. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že pojem „zdravotní péče“, je i péče poskytovaná ve formě lázeňské péče, při níž pojišťovny hradí procedury, ubytování i stravu. Lázeňská péče je praktickými lékaři předepisována u vážných onemocnění, kdy má rehabilitační efekt. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pod termín „poskytování péče ve zdravotnických zařízeních“, lze zahrnout i praktickým lékařem navržený a pacientem uskutečněný pobyt v lázeňském zařízení. I v tomto zařízení se o osoby zde pobývající starají lékaři s odborným medicínským vzděláním, osoby zde pobývající se nazývají pacienti, kteří jsou podrobeni režimu lázeňského zařízení, přičemž v případě porušení tohoto režimu může být pacient i předčasně z lázeňské léčby vyřazen. Poskytování zdravotní péče v lázeňském domě v sobě zahrnuje nejenom konkrétní lékařský výkon, spočívající např. v rehabilitaci po úraze, ale pod pojem poskytování zdravotní péče lze zahrnout i samotný pobyt osoby v klidném a přívětivém prostředí lázní, odpočinek pacienta na pokoji třeba při poslechu rozhlasu či pořadu v televizi, na které je pacient z prostředí domova zvyklý. Absencí těchto přístrojů na pokoji by pacient mohl být vytržen z navyklého životního standardu a jeho pobyt by pak na něj mohl mít i jistý negativní dopad. Totožné odůvodnění pak odvolací soud vztáhl i na výrok II. napadeného rozsudku, kterým (byť z jiných důvodů) potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod uvádí, že napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na jiné otázce hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a vyřešená otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu ohledně výkladu poslední věty § 23 autorského zákona, považuje to, že nerozlišoval mezi pacienty na jedné straně a ostatními lázeňskými hosty na straně druhé, ale všechny pokoje v lázeňských domech pokládal za pokoje obsazené pacienty. Dovolacím soudem by pak, vzhledem k rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále již jen „SDEU“) ze dne 27. února 2014, ve věci C-351/12, měla být posouzena jinak již vyřešená právní otázka tak, že uvedená výjimka by se neměla vztahovat ani na lázeňské pacienty. Podle dovolatele dosud nevyřešenou právní otázkou dovolacím soudem je i relevance vytíženosti (obsazenosti) ubytovacích pokojů z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti či z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny. Je přesvědčen, že vytíženost pokojů není relevantní ani z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti, ani z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny, na druhou stranu podle něj sdělování děl veřejnosti nezahrnuje situaci, kdy pokoj pro své znepřístupnění obsazen být nemůže. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil, stejně jako rozsudek so