32 Cdo 1110/2008 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1110/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2009 Spisová značka:32 Cdo 1110/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1110.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1110/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové  v   právní  věci   žalobce  M. K., ,  zastoupeného  JUDr. A. B., advokátkou,  proti   žalované  L. C. S. G. a.s.,    , zastoupené JUDr. M.V., advokátem, , o  311 805,10 Kč  s  příslušenstvím, vedené  u Městského  soudu  v  Praze   pod sp. zn. 33 Cm 82/99, o  dovolání žalobce  proti  rozsudku Vrchního  soudu  v  Praze  ze  dne 8. října 2007, č. j. 3 Cmo 431/2006-295, takto:  I. Dovolání se  odmítá. II. Žalobce  je povinen  zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. M. V.. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobce proti  rozsudku ze dne 8. října 2007, č. j. 3 Cmo 431/2006-295,   jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Městského soudu v Praze  ze dne 4. května 2006, č. j. 33 Cm 82/99-261, ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 311 805,10 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení v tom správném znění, že právo na  náhradu  nákladů  řízení  nemá  žádný z účastníků a změnil ho ve výši nákladů řízení přiznaných  Č.  r. vůči žalobci (první odstavec výroku), a jímž dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky  tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl ve věci samé stejně jako v předchozím prvním rozsudku ze dne 13. června 2000, č. j. 33 Cm 82/99-23, který Vrchní soud v  Praze  usnesením  ze  dne  17. dubna  2001,  č. j.  12 Cmo 27/2001-34,  zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení – žalobu zamítl). Dovolání nebylo  shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda  napadené  rozhodnutí  odvolacího soudu  má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004, uveřejněné  v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132),  resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil.  Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohl založit ani nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu o neprokázání ověření předmětných měřidel podle § 9 zákona č. 550/1990 Sb., o metrologii, ve znění platném do 30. června 2000, a s tím související jeho tvrzení, že tuto skutečnost předloženými důkazy prokázal. Je tomu tak proto, že ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. užití v něm obsaženého dovolacího důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pod nějž je třeba uvedenou námitku dovolatele podřadit, spojuje výslovně toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), což případ podaného dovolání není.  Dovolatel  tak přehlíží, že  v  případě  přípustnosti  dovolání zvažované dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají  ze  sazby  odměny za zastupování advokátem  v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14  odst. 1,  § 15  a  § 18 odst. 1 vyhlášky  č.  484/2000 Sb.,  v platném znění a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 22. dubna 2009 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu