32 Cdo 1726/98 – Nejvyšší soud

K r a j s k ý o b c h o d n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 1996 určil, že pohledávka přihlášená žalobkyní dne 29. 6. 1994 do konkursního řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 94 K 10/94, ve věci úpadce státního podniku O., obchodního podniku v likvidaci, je oprávněná co do důvodu i výše 406 431 091, 94 Kč a pro potřeby konkursního řízení se v této výši pokládá za zjištěnou (bod I. výroku). Dále určil (v bodě II. výroku), že žalobkyně je pro potřeby konkursního řízení odděleným věřitelem s právem, aby její pohledávka v uvedené výši byla uspokojena z výtěžku prodeje zastavených movitých a nemovitých věcí vypočtených pod písmeny a) až h) výroku. Soud prvního stupně se po provedeném dokazování neztotožnil s námitkou žalovaného, že “formální vada ... přihlášky (neuvedení právního důvodu pohledávky) ... způsobuje nutnost zamítnutí žaloby”. Podmínku, aby v přihlášce bylo (podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen “ZKV”) uvedeno, zda je uplatňováno právo na oddělené uspokojení, žalobkyně v přihlášce z 24. 6. 1994 splnila a ve shodě s § 20 odst. 2 ZKV připojila k přihlášce též listiny. Pro potřebu konkursního řízení považoval konkursní soud přihlášku za natolik perfektní, že žalobkyni nevyzval k jejímu doplnění. Přihláška byla zařazena k projednání při přezkumném jednání a žalobkyni bylo oznámeno, že správce konkursní podstaty popřel její pohledávku bez uvedení důvodů. Současně byla žalobkyně vyzvána k podání incidenční žaloby ve lhůtě třiceti dnů, kterou dodržela. Má-li soud rozhodnout o existenci nebo oprávněnosti pohledávky, je nezbytné, aby znal její právní důvod. Ustanovení § 23 odst. 2 ZKV omezuje žalobkyni v tom, že v žalobě, kterou se domáhá určení svého práva, se může dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání. Soud nemůže konstatovat, že by žalobkyně nějakým způsobem měnila právní důvod pohledávky a činila tak již po lhůtě stanovené zákonem; nezjistil tedy kolizi uvedení právního důvodu pohledávky s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV. Soud prvního stupně neshledal důvodnými ani další námitky žalovaného, uváděje, že úpadce dlužil S., a. s., z titulu nezaplacených faktur částku 272 211 754 Kč a z titulu nezaplacených majetkových sankcí částku 64 469 000 Kč, vše ke dni 30. 6. 1992. Ke dni podání přihlášky se dluh úpadce zvýšil o narůstající poplatek z prodlení podle § 378 hosp. zák. a o úrok z prodlení podle § 378a hosp. zák. na částku 406 431 091,94 Kč. Ze smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi S., a. s., a M., a. s., dále mezi M., a. s., a E., a. s., a posléze mezi C., a. s., a žalobkyní pak soud dovodil, že právo požadovat zaplacení částky 406 431 091,94 Kč přešlo podle § 1392 a násl. rakouského občanského zákoníku, § 164 a násl. švýcarského “OR” a § 128 hospodářského zákoníku. Ze zástavní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a úpadcem dne 31. 7. 1992 a ze souhlasného projevu účastníků řízení ohledně uzavření zástavních smluv mezi žalobkyní a úpadcem o věcech movitých, učinil soud zjištění, že úpadce zastavil ve prospěch žalobkyně k zajištění předmětné pohledávky část svého majetku. S odvoláním na ustanovení § 28 ZKV soud uzavřel, že žalobce má právo na to, aby jeho pohledávka byla uspokojena z výtěžku z prodeje zastavené věci. V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 1998 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o určení, že žalobkyně má právo na oddělené uspokojení v konkursu z výtěžku z prodeje movitých věcí podle výkazu zastaveného zboží, který je přílohou k zástavní smlouvě na movité věci uzavřené mezi státním podnikem O., o. p., a žalobkyní dne 31. 7. 1992 (tedy ohledně bodu II. písm. a/ výroku) tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve zbývající části rozsudek v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně skutečně přihláškou ze dne 26. 6. 1994 přihlásila do konkursu 406 431 091,94 Kč a v ní se odvolávala na celkem dvacet příloh, jimiž dokládala, že pohledávka v této výši vznikla a byla zajišťována zástavními smlouvami; na základě “těchto skutečností” formuloval závěr, že není rozporu mezi přihláškou pohledávky a žalobou a že právo na určení pohledávky ve smyslu § 23 a § 24 ZKV bylo řádně a včas uplatněno. Připustil, že žalobkyně v průběhu řízení zpřesňovala žalobní návrh (tzv. petit), tato skutečnost však neměla vliv na včasnost uplatnění práva na určení pohledávky. Co do pohledávky samotné přisvědčil odvolací soud zjištěním soudu prvního stupně o existenci a výši dluhu úpadce u S., a. s., a o tom, že S., a. s., postoupila pohledávku M., a. s., ta pak C., a. s., a posledně jmenovaná společnost ji postoupila (se čtrnáctiprocentní sankcí) žalobkyni. Rovněž převzal zjištění, že podle dohody z 26. 5. 1993, uzavřené mezi S., a. s., M., a. s., C., a. s., a žalobkyní na straně jedné a úpadcem na straně druhé, úpadce souhlasil se sankcí za neplacení pohledávek počínaje dnem 1. 6. 1993 ve výši 17,5 %. Výše přihlášené pohledávky odpovídá uvedeným ujednáním a odvolací soud nezjistil nic, co by ji zpochybňovalo. Argument žalovaného, že S., a. s., nemohla smlouvou z 30. 6. 1992 postoupit pohledávku na M., a. s., pro rozpor s tehdy platným zněním devizového zákona, odvolací soud odmítl, uváděje že žalobkyně v průběhu řízení předložila stanovisko Státní banky československé ze dne 29. 6. 1992, jímž banka s touto transakcí vyslovila (za podmínek, jež byly splněny) souhlas. K námitce, že M., a. s., nemohla platně postoupit pohledávku C., a. s., a ta pak žalobkyni, neboť smlouvy byly uzavřeny dříve, než pohledávka přešla na M., a. s., odvolací soud uvedl, že nic nebrání tomu, aby se prodávající zavázal kupujícímu k převodu práva, aniž by je v tu dobu měl, není-li pochybností o pohledávce samotné a o osobě dlužníka. Právo žalobkyně na oddělené uspokojení u vzniku zástavního práva k nemovitosti zpochybnil žalovaný podle odvolacího soudu jediným argumentem, totiž tím, že v době uzavření zástavních smluv žalobkyně nebyla majitelkou pohledávky. Jelikož podle § 151b obč. zák. lze zástavní právo zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky, neměl soud tuto námitku za opodstatněnou. Ve vztahu k zástavní smlouvě k věcem movitým odvolací soud uzavřel, že ke vzniku zástavního práva k věcem movitým nedošlo, když předmět zástavy byl vymezen značně neurčitě a chybí věrohodný doklad o převzetí zásob; potud žalobkyně právo na oddělené uspokojení z prodeje movitých věcí nemá. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé odvolací soud bez bližší konkretizace a bez odůvodnění připustil výrokem rozsudku dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadli (zastoupeni advokáty) včas dovoláním jak žalobkyně (ta jen proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn), tak žalovaný (ten proti části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen). Žalobkyně opírá přípustnost odvolání o ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), a že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka uvádí, že podle svého přesvědčení předložila při řízení před soudy obou stupňů všechny důkazy svědčící pro to, že zástavní smlouva na movité věci byla uzavřena řádně, ve shodě s § 151b obč. zák. Zdůrazňuje, že z dokazování před soudem prvního stupně (např. z výslechu svědka Ing. P. D.) vyplynulo, že zástavní smlouva na věci movité byla pečlivě připravována, přičemž okruh zastavovaných věcí byl oběma účastníkům zástavní smlouvy znám a jimi ve výkazu zastaveného zboží i přesně specifikován. Tento výkaz byl vypracován aparátem úpadce (zástavního dlužníka) na základě účetní a skladové evidence, takže nebylo žádných pochyb o tom, co je předmětem zástavy. Soud prvního stupně provedl důkaz zástavní smlouvou a skladovým výkazem zastaveného zboží a dnem podpisu zástavní smlouvy došlo k předání zastaveného zboží zástavnímu věřiteli, o čemž byl sepsán předávací protokol, zástavní věřitel zboží fyzicky přijal a převzetí potvrdil. Následně úpadce uzavřel se zástavním věřitelem smlouvu o skladování movitých věcí a o jejich komisním prodeji. Důkaz předávacím protokolem a oběma smlouvami žalobkyně odvolacímu soudu nabídla 11. 6. 1997, ten jej však neprovedl. Fyzické označení zboží ve skladech a jeho kontrola byly provedeny - vzhledem k celkovému objemu zástavy a množství položek - následně; to, že zboží bylo označeno na jednotlivých bednách cedulkou “zastaveno ve prospěch zástavního věřitele - C. M., spol. s r. o.” až po podpisu zástavní smlouvy, nemůže nic změnit na platnosti této smlouvy. Z důkazů, jež žalobkyně předložila (1/ zástavní smlouvy včetně podrobné specifikace /skladového výkazu/, 2/ protokolu o odevzdání zastavený