32 Cdo 2794/2013 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2794/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2015 Spisová značka:32 Cdo 2794/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2794.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Cena Dotčené předpisy:§ 458 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 11. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 24.11.2015II.ÚS 3468/15JUDr. Jaroslav Fenykodmítnuto26.1.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2794/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně L. V., podnikatelky, se sídlem v Praze – Modřanech, Hoblířská 1904/4, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 13122941, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalované E. Š., podnikatelce, se sídlem v Praze – Hodkovičkách, Pod Lysinami 469/15, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 47133015, zastoupené JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 185/10, PSČ 130 00, o zaplacení částky 464 059,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 143/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 11 Cmo 41/2012-446, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 280 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení částky 464 059,50 Kč jako doplatku kupní ceny za prodej skladových zásob obchodu se spodním prádlem a částky 70 000 Kč jako doplatku kupní ceny za vybavení prodejny, spolu se zákonným úrokem z prodlení. Městský soud v Praze v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. 31 Cm 143/2006-144, žalobě na zaplacení částky 464 059,50 Kč s úrokem z prodlení vyhověl a řízení o nároku na zaplacení částky 70 000 Kč úrokem z prodlení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. srpna 2010, č. j. 8 Cmo 38/2010-176, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku o věci samé zrušil, neboť dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastnicemi neobsahuje určení předmětu koupě, nelze tedy uzavřít, že jde o platnou kupní smlouvu podle ustanovení § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, že nárok žalobkyně je třeba posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. prosince 2011, č. j. 31 Cm 143/2006-394, soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 47 674,61 Kč s úrokem z prodlení od 8. února 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně částky 416 384,89 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III – V). Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou jako kupující byla při jejich podnikatelské činnosti dne 15. června 2003 sepsána smlouva o koupi vybavení a skladových zásob prodejny spodního prádla v tam specifikovaných nebytových prostorách, obě účastnice podepsaly podrobný seznam zboží - skladových zásob prodejny k datu 31. července 2003, žalovaná převzala od žalobkyně movité věci v tomto seznamu uvedené a zaplatila za ně žalobkyni částku 1 000 000 Kč. Žalovaná zboží již nemá a nemůže je tedy žalobkyni vrátit. Obvyklá velkoobchodní cena převzatého zboží činila (podle závěrů znaleckého posudku zadaného soudem prvního stupně) k datu 31. července 2003 částku 1 047 674,61 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva je pro absenci obligatorní náležitosti neplatná a že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila, a jelikož naturální restituce možná není, je povinna zaplatit žalobkyni obvyklou cenu věcí. Protože na vztahy mezi účastnicemi je třeba pohlížet jako na vztahy mezi podnikateli a je třeba vzít v úvahu, že žalovaná se neobohatila jako konečný spotřebitel tohoto textilního zboží, nýbrž jako podnikatelka, je výše jejího bezdůvodného obohacení dána rozdílem mezi obvyklou velkoobchodní cenou převzatého zboží a částkou 1 000 000 Kč, kterou již zaplatila. K odvolání žalobkyně směřujícímu proti zamítavému výroku o věci samé a k odvolání žalované toliko proti nákladovým výrokům odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním posouzením. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že peněžitá náhrada za zboží, jehož vydání není dobře možné, představuje obvyklou cenu dodaného (obdobného) zboží v daném čase a místě. Uzavřel, že se zřetelem na to, že obě účastnice jsou podnikatelky a bezdůvodné obohacení vzniklo při jejich podnikatelské činnosti, vycházel soud prvního stupně správně z peněžité náhrady za dodané zboží, která představuje obvyklou cenu dodaného obdobného zboží v daném místě a čase, stanovenou znaleckým posudkem. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky, zda lze ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi podnikateli vycházet při určení ceny v místě a čase obvyklé z tzv. velkoobchodní ceny, a v kladném případě také, zda má jít o velkoobchodní cenu včetně daně z přidané hodnoty či nikoliv. Co do důvodů opřela dovolání o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka odkazuje na závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudcích ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 3603/2008, a ze dne 21. září 2006, sp. zn. 32 Cdo 932/2005 (které jsou dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na http//:www.nsoud.cz), z nichž má za zřejmé, že cenou obvyklou je cena maloobchodní. Argumentuje, že nákup za velkoobchodní cenu mohou realizovat pouze některé subjekty na trhu (obchodníci), nikoliv každý subjekt. Na pořízení zboží vynaložila náklady představující velkoobchodní cenu, přičemž zboží od dodavatelů odebírala ve velkých objemech a náklady na jeho pořízení byly odrazem konkrétního vztahu mezi ní a dodavateli. Žalovaná naopak nabyla zboží v té hodnotě, v jaké se běžně prodává, tedy v ceně obvyklé. Nabyla mnoho druhů zboží pouze v jednotkách kusů, jehož obvyklá cena proto stěží mohla být cenou velkoobchodní. Pokud by byl na jejím místě kdokoliv jiný, dosáhl by pouze ceny obvyklé, nikoliv ceny velkoobchodní. Ta proto nemůže být pro stanovení obvyklé ceny rozhodující. Právní názor odvolacího soudu dovolatelka shledává neudržitelným i z hlediska daňového. Pokládá otázku, zda má být velkoobchodní cena kalkulována i s daní z přidané hodnoty nebo nikoliv, a zdůrazňuje, že tato otázka má význam např. při přeshraničních obchodech. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje včasnost dovolání a jeho přípustnost se zřetelem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ztotožňuje se bez dalšího se závěry odvolacího soudu, poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 Cmo 41/2012 a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. (napadené rozhodnutí bylo dovolatelce doručeno dne 12. dubna 2013 a dovolání bylo podáno na poštu dne 11. června 2013), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud především dovodil, že přípustnost dovolání oproti přesvědčení žalované ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyl