32 Cdo 2812/2018 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2812/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2019 Spisová značka:32 Cdo 2812/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2812.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o přepravě věci Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 čl. 1 předpisu č. 11/1975Sb. čl. 2 předpisu č. 11/1975Sb. § 629 obch. zák. § 58 předpisu č. 133/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2812/2018-300 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce M. Z., narozeného XY, bytem XY, proti žalované TNT Express Worldwide, spol. s r. o., se sídlem v Chrášťanech, Za Tratí 206, identifikační číslo osoby 15888959, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, o zaplacení částky 40 000 EUR s příslušenstvím a částky 53 755,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 277/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 12 Cmo 121/2014-227, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, č. j. 46 Cm 277/2009-100, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. 46 Cm 277/2009-121, zamítl žalobu o zaplacení částky 40 000 EUR s příslušenstvím a částky 53 755,87 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl poprvé usnesením ze dne 5. 11. 2014, č. j. 12 Cmo 121/2014-186, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Toto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 32 Cdo 1829/2015-213, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze poté v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu připomněl, že na část přepravy z letiště XY do místa dodání XY, při které došlo ke ztrátě zásilky, se nepoužijí ustanovení Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě podepsané v Montrealu 28. 5. 1999, uveřejněné ve Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2003 Sb. m. s. (Montrealská úmluva). Rovněž nelze na tuto část přepravy aplikovat ani vyhlášku ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“), neboť není naplněno ustanovení článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR, protože letiště XY a místo dodání neleží na území dvou různých států. Odvolací soud proto posoudil nárok podle ustanovení § 610 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), a ve smyslu ustanovení § 629 obch. zák. též podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu (dále též jen „silniční přepravní řád“). S odkazem na ustanovení § 622 odst. 1 obch. zák. a § 58 odst. 1 silničního přepravního řádu uzavřel, že nebylo prokázáno porušení povinností z přepravní smlouvy ze strany žalované, neboť byly splněny podmínky náhradního doručení, a nelze ji zavázat k náhradě škody uplatněné žalobou. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že se odvolací soud v rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že „žalobě vyhoví a žalované uloží povinnost k úhradě nákladů řízení“. Žalobce byl v době podání dovolání zastoupen advokátem JUDr. Petrem Vyroubalem, jehož plná moc zanikla prohlášením konkursu na majetek žalobce. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl a uložil žalobci uhradit žalované náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v otázce posouzení aplikace Úmluvy CMR na části přepravy, které probíhaly po silnici, v situaci, kdy došlo k uzavření smlouvy o přepravě, v rámci které je místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání v různých státech, přičemž alespoň jeden stát je smluvní stranou Úmluvy CMR a kdy část přepravy byla uskutečněna letecky, přičemž zásilka byla přeložena. Má za to, že soudy nižších stupňů nesprávně vyložily ustanovení článku 1 a 2 Úmluvy CMR. Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že Úmluva CMR se podle jejího článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 767/2001, uveřejněný pod číslem 56/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 1676/2006, ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2010, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 888/2011, které jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Závěr odvolacího soudu výše zmíněný je s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu. Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje i na závěry odborné literatury, z nichž vyplývá, že v případě, že má být zásilka dopravena např. z L. do P. a je přeložena ze silničního vozidla na loď a z lodi na silniční vozidlo, vyloučí toto přeložení zásilky platnost Úmluvy CMR nejen pro přepravu zásilky do francouzského přístavu, ale i z tohoto přístavu po silnici do P., neboť nejde o přepravu silničním vozidlem (zásilka je přepravována lodí) a ani o mezinárodní silniční přepravu (zásilka je naložena na silniční vozidlo ve francouzském přístavu a jde tedy o přepravu na francouzském území) [srov. ROUBAL, Václav. Přepravní smlouva v mezinárodní silniční dopravě nákladů: výklad a texty Úmluvy CMR. 1. Praha: M-Konzult, 1995, s. 17-18.]. Lze poukázat i na rozsudek Vrchního zemského soudu v Karlsruhe z 5. 12. 1986, sp. zn. 15 U 242/85, publikovaný v Transportrecht 1987, str. 184, a citovaný v SEDLÁČEK, Pavel. Úmluva CMR: (komentář): Mezinárodní silniční nákladní doprava. 1. Praha: VOX, 2009, s. 74, v němž soud uvedl, že pouze skutečnost, že k překročení hranic dvou států dojde v rámci celé multimodální přepravy, ale nikoli na úseku silniční přepravy, k použitelnosti Úmluvy CMR nestačí. Nejv