32 Cdo 3259/2020 – Nejvyšší soud

32 Cdo 3259/2020-318 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně CASIN Establishment, se sídlem Pradafant 7, 9490 Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené Mgr. Pavlem Fárou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalovaným 1) V. H., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) S. L., narozené XY, bytem XY, 3) L. L., narozenému XY, bytem XY, a 4) J. L., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 175/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 54 Co 146/2020-257, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 8. 1. 2020, č. j. 56 C 175/2019-99, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 10 000 000 Kč s úrokem ve výši 13 % ročně z této částky od 1. 8. 2015 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky od 31. 8. 2015 do zaplacení, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 10 000 000 Kč od 1. 8. 2015 do 30. 8. 2015 a zavázal žalované společně a nerozdílně k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od judikatury Ústavního soudu. Namítají nesprávné právní posouzení věci a navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Byť žalovaní v dovolání výslovně neuvedli rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadají, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelé předně namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky „dodržení požadavků práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v rozsudku Obvodního soudu i rozsudku Městského soudu“. Odvolacímu soudu vytýkají, že neshledal rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné a z tohoto důvodu jej nezrušil. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 100/2013“ (na který dovolatelé rovněž odkazují), Nejvyšší soud dovodil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Oproti přesvědčení dovolatelů se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným v situaci, kdy je z něj zřejmé, že soud prvního stupně kvalifikoval předmětnou smlouvu jako smlouvu o úvěru a zdůvodnil, co jej k tomuto závěru vedlo, tj. že uzavřená smlouva vykazuje všechny pojmové znaky smlouvy o úvěru stanovené v § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), úvěr byl poskytnut na žádost žalované 1), což je patrné také z obsahu smlouvy, přičemž měl též za prokázané, že žalobkyně se ve smlouvě uzavřené dne 27. 7. 2010 zavázala poskytnout žalované 1) na její účet částku 10 000 000 Kč do 2. 8. 2010. Námitka dovolatelů, že nemohli v odvolání řádně použít odvolací důvody, neboť „nemohli přímo reagovat na argumentaci obvodního soudu, zda smlouva je či není smlouvou o půjčce, protože tato argumentace v rozsudku zkrátka chybí“, je v poměrech shora popsaných závěrů soudu prvního stupně zcela nepřípadná, když na možnosti řádného uplatnění odvolacích důvodů (tj. krom námitek procesních též argumentů hmotně právních, zpochybňujících správnost právního posouzení věci) žalovaní nepochybně rozhodnutím soudu prvního stupně kráceni nebyli, jak je patrné z obsahu jejich odvolání. Dovolací soud proto neshledal dovolání přípustným pro řešení této otázky. Na závěru o nepřípustnosti dovolání pro řešení této otázky ničeho nemění ani tvrzení dovolatelů o rozporu rozhodnutí soudu prvního stupně (a též rozsudku odvolacího soudu, jenž takové rozhodnutí nezrušil) s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14 (uveřejněném pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i v předchozích rozhodnutích v něm citovaných, vysvětlil, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Požaduje se tak přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, která musí být posuzována ve světle okolností každého případu. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). V intencích popsaných závěrů rozhodovací praxe tak dovolací soud v posuzované věci neshledává porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces. V situaci, kdy se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe stran posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, se pak nemohl odchýlit ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, na jehož závěry, ukládající odvolacím soudům nepřezkoumatelná rozhodnutí soudů prvního stupně zrušit, dovolatelé rovněž odkazují. Vytýkají-li dále dovolatelé odvolacímu soudu prostřednictvím shora uvedené otázky též nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, nepředkládají k dovolacímu přezkumu otázku, kterou odvolací soud řešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Výtka dovolatelů má tudíž povahu namítané vady řízení, která však sama o sobě (tj. bez vazby na otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem) přípustnost dovolání založit nemůže, neboť k vadám řízení Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud pro úplnost uzavírá, že nelze přisvědčit ani námitce dovolatelů, že vytýkané nedostatky rozsudku odvolacího soudu mají ústavně právní rozměr (resp. že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť napadené rozhodnutí neodpovídá požadavkům na řádné odůvodnění rozsudku). V již výše citovaném R 100/2013 Nejvyšší soud též vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedost