32 Cdo 3551/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3551/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2014 Spisová značka:32 Cdo 3551/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3551.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Podnikání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 261 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 § 2 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 § 1 odst. 3 předpisu č. 83/1990Sb. ve znění do 31.12.2013 § 262 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 10. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3551/2012U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RESORT PARADISE, a. s., se sídlem v Benátkách nad Jizerou II, Na Golfu 1003, PSČ 294 71, identifikační číslo osoby 26197944, zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, PSČ 130 00, proti žalovanému RESORT PARADISE, spolku, se sídlem v Benátkách nad Jizerou I, Zámek 49, PSČ 294 71, identifikační číslo osoby 70852227, zastoupenému Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, PSČ 120 00, o zaplacení částky 358.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 489/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 21 Co 193/2012-296, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.971,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta. O d ů v o d n ě n í: Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil v této věci v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 11 C 489/2009 - 255, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 358.000,- Kč s úrokem z prodlení (z titulu bezdůvodného obohacení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (též předchozí odvolacím soudem zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zamítavé). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelka otázku zásadního právního významu v intencích ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. výslovně nevymezila. Spatřuje-li zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v rozporu právního posouzení odvolacího soudu s hmotným právem, pak zřejmě přehlédla, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, které již v demonstrativním výčtu kritérií, z nichž lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neuvádí rozpor s hmotným právem. Argumentuje-li pak též tím, že „soudy rozhodují rozdílně“, pak takový argument je pro posouzení přípustnosti dovolání bezcenný, není-li z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má na mysli, a není-li rozporná judikatura označena. Právní otázka splňující kritéria stanovená v § 237 odst. 3 o. s. ř. se neotevírá ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatelka se – s odkazem na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. - soustředí především na kritiku postupu soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů a zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu věci. Výhrady tohoto typu k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí vést nemohou. Jde-li o dovolací řízení, v němž přípustnost dovolání může být založena toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v souzené věci, nelze správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů zpochybnit, neboť uplatnění dovolacího důvodu stanoveného v 241a odst. 3 o. s. ř. je v něm zákonem výslovně vyloučeno (jak dovolatelka zřejmě přehlédla, když použití tohoto dovolacího důvodu opakovaně výslovně ohlašuje) a přihlédnout při posuzování přípustnosti dovolání k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nelze. Stejně tak se podle tohoto ustanovení nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O situaci, kdy námitka procesní vady otevírá právní otázku (neboť se v ní promítá střet o výklad normy procesního práva), se tu nejedná (srov. k tomu též závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Tento závěr se vztahuje též na námitku, že odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Otázku zásadního právního významu dovolatelka nepředkládá ani v rámci argumentace vztahující se k právnímu režimu, jímž se řídí předmětný závazkový vztah. Předně je třeba konstatovat, že dovolatelka nedůvodně vytýká odvolacímu soudu absenci posouzení, zda se jedná o vztah občanskoprávní nebo obchodněprávní. Odvolací soud nejenže odkázal na příslušné závěry svého předchozího (kasačního) rozhodnutí, nýbrž též znovu vyložil, že žalovaný nebyl při vzniku předmětného vztahu v postavení podnikatele, nelze tudíž aplikovat ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák., a že smlouva o provozu golfového areálu uzavřená mezi účastníky dne 28. prosince 2003 takovou dohodu v žádném ze svých ustanovení neobsahuje, navíc nárok na vydání bezdůvodného obohacení je založen na odpovědnosti za mimosmluvní soukromoprávní delikt, což vylučuje úvahy o zvoleném právním režimu. Závěr o tom, že promlčení předmětného nároku podléhá režimu občanského zákoníku, odvolací soud založil na posouzení, že právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi účastníky není obchodním závazkovým vztahem. Není proto zřejmé, co dovolatelka sleduje odkazy na rozhodnutí (na rozsudky ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 280/2009, a ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, a na usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 2838/2010), v nichž Nejvyšší soud dovozuje s odkazem na závěry rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení obchodním závazkovým vztahem, řídí se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení obchodním zákoníkem. S právním posouzením, na němž je založeno napadené rozhodnutí, se míjí též argumentace závěry vyslovenými v již citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2838/2010, podle nichž nelze jen