32 Cdo 4771/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4771/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 9. 2018 Spisová značka:32 Cdo 4771/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4771.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 43 o. s. ř. § 29 odst. 1 předpisu č. 168/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 4771/2016-129 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Markem Dufkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, o zaplacení částky 360 444 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 85/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 23 Co 175/2016-106, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 23 Co 175/2016-106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 2. 2016, č. j. 10 C 85/2015-69, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: V souzené věci se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 360 444 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uplatněný nárok opřel o tvrzení, že dne 5. 10. 1995 došlo k dopravní nehodě, při níž utrpěl škodu na zdraví, úraz nastal v souvislosti s plněním pracovních povinností a zanechal trvalé následky. Česká pojišťovna a. s. (dále jen „Česká pojišťovna“) mu od roku 1997 vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na základě znaleckého posudku ze dne 20. 10. 2009, s jehož závěry žalobce nesouhlasí, mu však snížila vyplácenou rentu na polovinu a žalobce se domáhá toho, oč byl takto zkrácen, po žalované jako právní nástupkyni České pojišťovny (odkázal v tomto směru na § 29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. 10 C 85/2015-69, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 5. 10. 1995 došlo k dopravní nehodě, při níž bylo poškozeno zdraví žalobce. Odpovědnost za úraz nesl jiný účastník dopravní nehody, „jehož vozidlo mělo odpovědnost z provozu vozidla“, Česká pojišťovna se na základě pojištění zavázala hradit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku a rentu mu vyplácela od roku 1997. Žalovaná (zjevně správně Česká pojišťovna) na základě znaleckého posudku doc. MUDr. Zdeňka Hynka, CSc., ze dne 20. 10. 2009 snížila rentu na 50 %, což žalobci oznámila dopisem ze dne 6. 11. 2009. Ke dni 1. 1. 2000 přešly práva a povinnosti České pojišťovny vzniklé z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla na žalovanou, jménem a na účet žalované je vykonává Česká pojišťovna. Soud prvního stupně dovodil, že k úrazu žalobce došlo na pracovní cestě, šlo tak o úraz pracovní, odpovědnost tudíž nese vedle viníka dopravní nehody i žalobcův zaměstnavatel a právní řád dává poškozenému možnost zvolit si, zda bude uplatňovat svůj nárok na náhradu škody na zdraví dle občanskoprávních předpisů proti odpovědné osobě nebo proti pojišťovně, nebo zda jej bude uplatňovat dle pracovněprávních předpisů proti zaměstnavateli. Žalobce zvolil možnost uplatnit svůj nárok dle pracovněprávních předpisů, avšak vůči subjektu, který dle pracovněprávních předpisů odpovědnost za škodu nenese. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že není dána pasivní věcná legitimace žalované v tomto pracovně právním sporu. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud usoudil, že v situaci, kdy žalobce opírá uplatněný nárok po skutkové stránce o úraz, který měl nastat v souvislosti s výkonem jeho pracovních povinností, lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Odkázal na závěry přijaté v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1968, sp. zn. 3 Cz 36/68, uveřejněném pod číslem 3/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/1969“), podle nichž v případě, že nároky na náhradu škody splňují předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce (tj. podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, zrušeného ke dni 1. 1. 2007, dále jen „zákoník práce“), tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“), mohou být úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu v takovém případě nevylučuje odpovědnost druhého subjektu. Zdůraznil však, že Nejvyšší soud současně dodal v rozsudku ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), že shora uvedená možnost volby dopadá toliko na situace, kdy připadají v úvahu minimálně dva odlišné odpovědné subjekty, tedy vedle zaměstnavatele, u něhož je poškozený v pracovním poměru, též jiný subjekt, který odpovídá poškozenému za škodu podle občanského zákoníku. Pouze tehdy má poškozený možnost volby, zda svůj nárok na náhradu škody uplatní vůči zaměstnavateli podle ustanovení zákoníku práce o odškodnění pracovního úrazu nebo zda bude náhradu škody požadovat po druhém subjektu podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, anebo vůči oběma. Odvolací soud na věc aplikoval § 190 odst. 1 ve spojení s § 193 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, podle kterých v případě, že došlo u zaměstnance při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví úrazem, odpovídá za vzniklou škodu zaměstnavatel poškozeného, a je mu tak povinen poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku. Uvedl, že tato zákonná úprava předurčuje věcnou legitimaci ve sporu o náhradu škody z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za újmu na zdraví v důsledku pracovního úrazu. Přitom podle § 205d odst. 8 zákoníku práce platí, že poškozený zaměstnanec má přímé právo domáhat se vůči pojišťovně, aby mu nahradila škodu v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel, pouze dojde-li k zániku zaměstnavatele a jeho práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu nepřejdou na jiného zaměstnavatele. Právě v uvedeném případě by pasivní legitimace svědčila příslušné pojišťovně, kdežto v ostatních případech má v souladu s § 2 odst. 1 a § 5 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění účinném ke dni úrazu žalobce, výlučně zaměstnavatel právo, aby za něho pojišťovna nahradila poškozenému zaměstnanci škodu, případně právo na náhradu plnění, které sám vyplatil poškozenému. V takových případech je ve vztahu k nárokům zaměstnance dle § 193 odst. 1 zákoníku práce pasivně věcně legitimován výlučně zaměstnavatel. Odvolací soud uzavřel, že pasivní věcná legitimace žalované je v případě nároku zaměstnance na náhradu škody z pracovního úrazu vyloučena a přicházela by v úvahu pouze u nároku uplatněného z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku podle občanského zákoníku. Argumentoval, že pokud žalobce spojil svůj žalobní požadavek po skutkové stránce s pracovním úrazem při dopravní nehodě, pak „fakticky (po právní stránce)“ vycházel z odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu § 190 odst. 1 zákoníku práce, přičemž je vyloučeno, aby zaměstnavatel současně žalobci odpovídal za škodu rovněž jako provozovatel dopravního prostředku ve smyslu § 427 a násl. obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, podle uplatněné argumentace směřujícím pouze proti výroku o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud interpretoval rozhodovací praxi dovolacího soudu nesprávně, a dodává, že rovněž v předchozích řízeních byla otázka hmotného práva, která je podkladem pro úvahu o věcné pasivní legitimaci žalované, řešena jednotlivými nalézacími soudy zcela odchylně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel poukazuje na to, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, na kterou ve svém rozhodnutí odkazuje odvolací soud, má možnost uplatnit svůj nárok nejen proti svému bývalému zaměstnavateli, ale rovněž proti provozovateli vozidla, resp. proti žalované. Je tedy oprávněn domáhat se náhrady za ztrátu na výdělku nejen postupem popsaným v napadeném rozhodnutí, nýbrž rovněž přímým uplatněním