32 Cdo 4970/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4970/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 10. 2018 Spisová značka:32 Cdo 4970/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4970.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pojištění odpovědnosti za škodu Dotčené předpisy:§ 6 odst. 2 předpisu č. 168/1999Sb. § 104 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 12. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.1.2019I.ÚS 151/19JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto5.3.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 4970/2016-156 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce V. T., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 134 111 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 188/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 72 Co 533/2015-129, takto: I. Dovolání se zamítá II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta. Odůvodnění: Žalobce se v souzené věci po žalované domáhal zaplacení částky 134 111 Kč, kterou byl nucen zaplatit jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalým po L. S., zemřelém při dopravní nehodě zaviněné žalobcem jako řidičem motorového vozidla, pojištěného u žalované podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 5. 2015, č. j. 13 C 188/2012-106, žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 41 140 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 19. 12. 2003 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil žalobce jako řidič osobního motorového vozidla, jehož vlastníkem byl P. S., jenž měl se žalovanou uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. Při dopravní nehodě zemřel řidič druhého vozidla L. S. a v řízení o žalobě na ochranu osobnosti podané jeho pozůstalými byla žalobci rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2005, č. j. 23 C 66/2004-64, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Co 90/2006-89, uložena povinnost zaplatit H. S., L. S., T. S., J. S. a B. S. každému 240 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za porušení práv chráněných § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“), a na nákladech řízení uhradit každému z nich 5 500 Kč. V rámci exekučního řízení pak žalobce na tyto pohledávky od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2010 zaplatil dílčí částky v úhrnné výši 134 111 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že nárok uplatněný žalobou je nárokem plynoucím ze sjednané pojistné smlouvy, tedy nárokem na výplatu pojistného plnění, pojistnou událostí je dopravní nehoda ze dne 19. 12. 2003, obecná tříletá promlčecí doba podle § 104 obč. zák. začala běžet za jeden rok po pojistné události, „tj. dne 20. 12. 2003 a skončila tak dne 20. 12. 2006“, v této době se žalobce také „objektivně“ dozvěděl o přesné výši přiměřeného zadostiučinění, jež od něho požadovali pozůstalí po L. S., a to z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dne 27. 9. 2006, kdy byl vyhlášen. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li nárok žalobce u soudu uplatněn až dne 22. 5. 2012, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby a námitka promlčení uplatněná žalovanou je důvodná. Současně usoudil, že žalobě by nebylo možno vyhovět, i kdyby byla podána včas nebo námitka promlčení by nebyla uplatněna, neboť jde o nárok na pojistné plnění spočívající v náhradě přiměřeného zadostiučinění za zásah žalobce do práva pozůstalých na soukromí, zahrnující právo na realizaci a rozvíjení rodinných vztahů mezi manžely navzájem a mezi rodičem a dětmi ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 obč. zák., ve znění účinném k 19. 12. 2003, a k „přechodu povinnosti poskytnout takové plnění na žalovanou“ nemohlo dojít na základě § 9 zákona č. 168/1999 Sb., neboť povinnost poskytnout náhradu „z úpravy ochrany osobnosti“ podle § 13 obč. zák. není zahrnuta v taxativním výčtu nároků v § 6 odst. 2 tohoto zákona. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním závěrem, že nárok žalobce je třeba posoudit jako nárok na plnění z pojištění, které vzniklo z pojistné smlouvy. Konstatoval, že podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Protože pojistná smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2005, je podle § 72 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), nutno aplikovat právní úpravu pojištění obsaženou v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že v souladu s ustanovením § 101 a § 104 obč. zák. se žalobcem uplatněný nárok na plnění z pojištění promlčuje ve tříleté promlčecí době, která počíná běžet za rok po pojistné události. Tu lze v posuzovaném případě ztotožnit s dopravní nehodou ze dne 19. 12. 2003, promlčecí doba tedy začala plynout dne 19. 12. 2004 a skončila dne 19. 12. 2007. Odvolací soud zdůraznil, že počátek promlčecí doby je v § 104 obč. zák. stanoven objektivně bez ohledu na to, kdy došlo ke vzniku nároku na plnění z pojištění, na počátek běhu promlčecí doby proto nemá vliv ani okamžik, kdy byla žalobci soudem uložena platební povinnost vůči pozůstalým, ani okamžik, kdy žalobce z tohoto důvodu pozůstalým plnil. Protože žaloba byla podána až dne 22. 5. 2012, námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně též v závěru, že žalobě není možno vyhovět ani proto, že uplatněný nárok nelze podřadit pod ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., což podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005. Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, „kdy počíná běžet promlčecí doba nároku viníka dopravní nehody vůči pojišťovně spočívající v náhradě toho, co viník uhradil pozůstalým po zemřelém druhém účastníkovi nehody v rámci jednorázového odškodnění, které bylo do 1. 5. 2004 subsumováno pod § 11, 13 obč. zák., a jaká je délka této promlčecí doby“, a „zda plnění, které viník dopravní nehody uhradil jako jednorázové odškodnění pozůstalým po zemřelém druhém účastníkovi dopravní nehody subsumované do 1. 5. 2004 pod § 11, 13 obč. zák. spadá do plnění dle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.“; podpůrně argumentuje, že tyto právní otázky by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než stanoví dosavadní judikatura. V navazující argumentaci dovolatel otevírá otázku právní povahy uplatněného nároku. Podle jeho přesvědčení nejde o nárok na pojistné plnění ani o nárok na náhradu škody, nýbrž o nárok sui generis, jenž mu vznikl tím, že žalovaná porušila svou povinnost plnit z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pozůstalým po zemřelém druhém účastníkovi dopravní nehody a to vedlo ke zmenšení jeho majetku, protože musel jako viník dopravní nehody škodu pozůstalým uhradit v rámci exekuce proti němu vedené sám. Obecná tříletá promlčecí doba by tak měla běžet od okamžiku, kdy na nárok pozůstalých plnil a kdy se o toto plnění jeho majetek zmenšil. Současně prosazuje názor, že i na nárok na jednorázové odškodnění pozůstalým v případě smrtelné dopravní nehody vzniklý do 30. 4. 2004 by se mělo vztahovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a pokud dosavadní judikatura Nejvyššího soudu přisvědčovala právnímu závěru opačnému, měla by být věc předložena velkému senátu s oponentním stanoviskem. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému p