32 Cdo 5116/2007 — Nejvyšší soud

32 Cdo 5116/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2008 Spisová značka:32 Cdo 5116/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.5116.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 306 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. § 74 odst. 1 předpisu č. 218/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 104/09 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 5116/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce MVDr. D. N., nar., bytem, zastoupeného JUDr. Ing. I. R., advokátem se sídlem v , proti žalované Č. r., zastoupené M. f. ČR se sídlem, za niž vystupuje Ú. p. z. s. v. v. m., se sídlem v , o zaplacení částky 3.858.177,76 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 12/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. června 2007 č. j. 17 Co 281/2005-128, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. června 2005 č. j. 18 C 12/2001-114, zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 3.858.177,76 Kč Kč s 7,5 % úrokem z prodlení od 16. 12. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že ke dni 1. 1. 1992 založil Okresní úřad v T. příspěvkovou organizaci Lékárenská služba T., jejíž hlavní činností bylo zabezpečení zásobování zdravotnických zařízení v okrese T. léky a lékárenským materiálem. Pro nezaplacení cen dodaných léků a zdravotnického materiálu byla Lékárenská služba Teplice odsouzena platebním rozkazem 8 C 351/97-20 k zaplacení částky 3.595.774,76 Kč a nákladů řízení ve výši 262.403,- Kč společnosti P. C., a. s., která tyto dvě pohledávky postoupila dne 28. 6. 2000 smlouvou žalobci. Společnost P. C., a. s. postoupení pohledávek oznámila Lékárenské službě T. dopisem ze dne 31. 7. 2000. Lékárenská služba T. uvedené částky nezaplatila ani původnímu ani současnému věřiteli (žalobci), protože je dlouhodobě v platební neschopnosti. Pro tento závěr svědčí i obsah usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 12. 1997 č. j. 10 K 24/96-47, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek Lékárenské služby T. pro nedostatek majetku. Soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle z. č. 218/2000 Sb., podle něhož (§ 74) stát ručí za závazky příspěvkových organizací, které jim vznikly v souvislosti s hlavní činností. Uvedený zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2001. Podle názoru soudu prvního stupně je při absenci výslovných přechodných ustanovení nutno aplikovat ust. § 74 z. č. 218/2000 Sb. i na právní vztahy vzniklé před účinností uvedeného zákona. Lékárenské službě T. vznikl dluh uplatňovaný žalobcem v souvislosti s její hlavní činností popsané ve zřizovací listině. Proto i ze zákona vznikl ručitelský závazek České republice za splnění dluhu jmenované příspěvkové organizace. Podle ust. § 306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku vůči ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní. V projednávané věci nebylo vyzvání ze strany žalobce vůči s dlužníkovi nutné, protože z provedených důkazů je zcela zřejmé, že Lékárenská služba T. byla a je v platební neschopnosti. Žalovaná byla k zaplacení vyzvána dne 14. 12. 2001, kdy jí byla doručena žaloba. Protože žalovaná v následujících dnech dlužnou částku nezaplatila, uložil jí soud prvního stupně tuto povinnost jako ručitelce ze zákona svým rozsudkem. Závazek z ručení do současné doby žádným způsobem nepřešel ze státu na jinou osobu, tedy ani na Ú. kraj, jak tvrdila žalovaná, protože podle § 1 z. č. 290/2002 Sb. se kraje sice staly vlastníky věcí příspěvkových organizací státu, ale nepřešel na ně závazek z ručení státu podle § 74 z. č. 218/2000 Sb. ani jiné závazky, za které dál odpovídá daná příspěvková organizace (§ 2 odst. 2 z. č. 290/2002 Sb.). Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, jemuž odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 19. června 2007 č.j. 17 Co 281/2005-128 vyhověl v plném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že se v době vzniku peněžitých závazků příspěvkové organizace Lékárenská služba T., o jejichž úhradu se v dané věci jedná, řídila rozpočtová pravidla České republiky zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 32 odst. 4 tohoto zákona Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními právními předpisy stanoveno, nebo tehdy, když se k tomu zaváže. O převzetí takové záruky rozhoduje vláda na návrh ministra financí. Podle názoru odvolacího soudu v rozhodné době žádný zvláštní předpis nezakládal zákonné ručení státu za závazky příspěvkových organizací vzniklé z jejich činností a žalovaná sama nepřevzala záruku, že splní věřiteli závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba T., nesplní-li je tato příspěvková organizace. Protože je pravá zpětná retroaktivita nepřípustná, ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nelze vztahovat na závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. Ručení žalované za závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba T. ze zákona č. 576/1990 Sb. nevzniklo a žalovaná sama se nezavázala k uspokojení finančních závazků uvedené příspěvkové organizace vůči věřiteli. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná není v postavení ručitele a nelze na ní požadovat plnění namísto dlužníka. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Domnívá se, že se dovolací soud mýlil, pokud jde o výklad následujících problémů: 1) důvodem zakotvení ust. § 74 do zákona č. 218/2000 Sb. byla obava krajů, že jejich rozpočty budou neúměrně zatíženy povinností úhrady finančních závazků i za příspěvkové organizace dříve zřízené státem. Kdyby zákonodárce nechtěl připustit retroaktivní působení ust. § 74, formulovat by je „Za závazky příspěvkových organizací, které jim vzniknou v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti, ručí stát.“ 2) Parlament ČR chtěl v rámci koncepce § 74 umožnit všem věřitelům státem zřízených subjektů, a to s ohledem na jejich častou insolvenci, posílení jejich ekonomické pozice. 3) Parlament ČR chtěl v rámci koncepce § 74 poskytnout krajům i věřitelům dříve státem zřízených příspěvkových organizací generální záruku za závazky státem zřízených subjektů. Česká republika nemohla přijmout žádnou konkrétní státní záruku za závazky Lékárenské služby T. podle právních předpisů účinných před 1. 1. 2001, protože odpovědnost vůči České republice z titulu jejího ručitelského závazku byla uplatněna až po datu 1. 1. 2001. 4) Odpovědnost za závazky je třeba posuzovat nikoli podle právních předpisů účinných v době vzniku závazků, ale podle právních předpisů účinných v době, kdy žalobce u soudu uplatnil návrh na vydání soudního rozhodnutí o tom, že tato závazky existují, v jaké výši a kdo je povinen je uhradit. 5) Napadené rozhodnutí je nespravedlivé, protože stát nechal příspěvkovou organizaci Lékárenská služba T. existovat pouze formálně a bez majetku, který by sloužil k úhradě jejích závazků. Na základě výše uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. K dovolání žalobce podala vyjádření žalovaná. Ztotožnila se v něm s rozsudkem odvolacího soudu a upozornila na to, že žalobce ve svých tvrzeních nedefinoval dostatečně dovolací důvod. Dále uvádí žalovaná, že z žádného ustanovení zákona č. 218/2000 Sb. není zřejmá vůle zákonodárce k jakékoli retroaktivitě. Nedoloženo je podle názoru žalované i tvrzení dovolatele, že parlament chtěl koncepcí § 74 z. č. 218/2000 Sb. poskytnout věřitelům generální záruku za závazky státem