32 Cdo 5405/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 5405/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2019 Spisová značka:32 Cdo 5405/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.5405.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Privatizace Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění od 28.02.1992 § 3 odst. 2 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění do 31.12.2012 § 20 odst. 1 předpisu č. 171/1991Sb. § 420 obč. zák. § 442 obč. zák. § 415 obč. zák. § 417 odst. 1 obč. zák. § 419 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 5405/2017-184 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Mechel Service Stahlhandel Czech Republic s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Pardubičky, Průmyslová 461, PSČ 530 03, identifikační číslo osoby 47124121, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 11 306 134,91 Kč a 8 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 17/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 Co 417/2016-134, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 Co 417/2016-134, v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2016, č. j. 26 C 17/2015-94, v zamítavém výroku co do částek 10 001 468,61 Kč a 8 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2016, č. j. 26 C 17/2015-94, v  zamítavém výroku o věci samé co do částek 10 001 468,61 Kč a 8 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.  Odůvodnění: V souzené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 5. 3. 2015 domáhala zaplacení částek 11 522 751,30 Kč a 145 625,46 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení od 5. 3. 2015 do zaplacení z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku neplatnosti kupních smluv o převodu pozemků, které uzavřela se společnostmi Továrny mlýnských strojů a. s. a VALENTER s. r. o. Neplatnost měl způsobit Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) svým protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že v rozporu s blokačním  ustanovením  § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“ či „zákon o velké privatizaci“), vložil dne 1. 5. 1992 do majetku jím založené akciové společnosti Továrny mlýnských strojů a. s. též pozemky, k nimž byl dne 7. 2. 1992 uplatněn restituční nárok a které proto žalobkyně nenabyla do vlastnictví. Žalovaná částka sestávala z kupní ceny za „znovunabytí“ pozemků ve výši 7 130 000 Kč, z nákladů na vypořádání nároků restituenta za užívání těchto pozemků bez právního důvodu ve výši 2 155 000 Kč a z nákladů vynaložených na právní služby poskytnuté v přímé souvislosti se snahou o znovuzískání pozemků ve výši 2 237 751,30 Kč a 145 625,46 EUR. Ohledně části nákladů  za právní služby ve výši 216 616,39 Kč a 137 625,46 EUR byla žaloba vzata zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 26 C 17/2015-94, žalobu o zaplacení částek 11 306 134,91 Kč a 8 000 EUR s úrokem z prodlení zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle nichž  žalobkyně (tehdy pod jinou obchodní firmou)  uzavřela dne  27. 9. 1995 kupní smlouvu s prodávající Továrny mlýnských strojů a. s. na pozemky parc. č. XY v kat. úz. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY za cenu ve výši  18 892 800 Kč a dne 7. 8. 2006 uzavřela kupní smlouvu s prodávající VALENTER s. r. o. na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY za cenu ve výši 746 130 Kč. Jediným zakladatelem společnosti Továrny mlýnských strojů a. s., zapsané v obchodním rejstříku od 1. 5. 1992 do 18. 1. 2012, byl Fond, na nějž přešel majetek státního podniku Továrny mlýnských strojů (dále jen „státní podnik“) ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o velké privatizaci. Společnost VALENTER s. r. o. získala pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY v dražbě, kterou byla zpeněžována konkursní podstata společnosti Továrny mlýnských strojů a. s. Společnost Továrny mlýnských strojů a. s. byla vymazána z obchodního rejstříku poté, co byl rozhodnutím insolvenčního soudu zrušen konkurs po splnění rozvrhového usnesení. Privatizační projekt státního podniku byl schválen usnesením vlády ze dne 22. 4. 1992 a dne 23. 4. 1992 rozhodl ministr průmyslu o převodu části  majetku státního podniku na Fond ke dni 1. 5. 1992; státní podnik existoval i poté a předmětem jeho činnosti byla  mimo jiné správa majetku určeného k restituci. Těmto krokům předcházel ze strany státního podniku soupis majetku ze dne 17. 4. 1992, včetně majetku určeného k privatizaci, z něhož vyplývá, že pro státní podnik byl vyčleněn majetek představující „nedořešené restituce, zemědělská půda“, v němž  pozemky převedené na žalobkyni kupními smlouvami ze dne 27. 9. 1995 a ze dne 7. 8. 2006 uvedeny nejsou. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 6 C 29/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 18 Co 518/2012, bylo ve sporu vedeném proti žalobkyni určeno, že výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz.  XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY, které odpovídají těm, jež byly kupní smlouvu ze dne 27. 9. 1995 převedeny na žalobkyni, je J. B., jemuž svědčí restituční nárok k těmto pozemkům, neboť kupní smlouva, o niž opírala své vlastnické právo žalobkyně, je podle § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatná. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Pardubice č.  4974 ze dne 2. 3. 2011 bylo rozhodnuto, že oprávněná osoba J. B. je mimo jiné vlastníkem pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY, k němuž tvrdí vlastnické právo žalobkyně, která ho měla získat kupní smlouvou ze dne 7. 8. 2006. Dne 10. 3. 2011 bylo u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 108 C 37/2011 zahájeno řízení ve věci   J. B. proti žalobkyni o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků parc. č. XY a parc. XY v kat. úz. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY, tam uplatněný nárok B. byl vypořádán mimosoudně dohodou o narovnání ze dne 3. 3. 2015, v níž se žalobkyně zavázala zaplatit. B.  částku 2 155 000 Kč, a téhož dne byla žaloba vzata zpět. Stejného dne  uzavřela žalobkyně s B. jako prodávajícím kupní smlouvu na pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY a na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY za cenu 7 130 000 Kč, která byla B. zaplacena ve dvou splátkách dne  26. 3. 2015 (6 844 000 Kč) a dne 8. 4. 2015 (285 000 Kč).  Úhrada dle dohody o narovnání byla provedena dne 9. 3. 2015. Soud prvního stupně usoudil, že  část dílčího nároku na náhradu škody spočívajícího v nákladech za právní služby  ve výši 1 304 666,30 Kč je promlčena, neboť odměny za právní služby advokátů JUDr. Elšíka a JUDr. Hedrlína žalobkyně  uhradila v rozmezí let 2002 až 2010 (poslední platba je z 22. 1. 2010). Ve zbytku nárok žalobkyně promlčeným neshledal, dospěl však k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Přisvědčil žalobkyni, že učinila-li oprávněná osoba výzvu k vydání věci podle zákona o půdě a o uplatněném restitučním nároku nebylo pravomocně negativně rozhodnuto, nemělo k jejich privatizaci dojít. Konstatoval však, že ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. k 24. 6. 1991) i ke dni uplatnění restitučního nároku (tj. k 7. 2. 1992) byly předmětné pozemky v držení státního podniku, který byl povinnou osobou podle § 5 zákona o půdě, a ten také primárně pochybil, pokud předmětný nemovitý majetek zařadil do privatizačního projektu, ačkoliv byl z privatizace podle § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. vyloučen. Vyjádřil názor, že na další převody tohoto majetku je v každém případě třeba hledět jako