32 Cdo 6020/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 6020/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2018 Spisová značka:32 Cdo 6020/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.6020.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o obchodním zastoupení Dotčené předpisy:§ 669 obch. zák. § 652 odst. 1 obch. zák. § 659 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 6020/2016-513 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně E. P., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, proti žalované NN Životní pojišťovně N. V., se sídlem v Rotterdamu, Weena 505, Nizozemské Království, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu NN Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Nádražní 344/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, PSČ 110 00, o zaplacení částky 82 251,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 338/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 234/2015-478, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 234/2015-478, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 16 Cm 338/2006-419, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v souzené věci žalobou podanou dne 18. 10. 2006 domáhala po žalované zaplacení částky 155 092 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako odškodnění obchodního zástupce při ukončení smlouvy o obchodním zastoupení podle § 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). Podstatou sporu je způsob určení výše odškodnění podle tohoto ustanovení. Poté, co bylo v průběhu předchozího řízení žalobkyni přiznáno celkem 40 787 Kč a co do částky 32 053,20 Kč byla žaloba zamítnuta, zůstala nyní předmětem sporu částka 82 251,80 Kč s úrokem z prodlení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 16 Cm 338/2006-419, v pořadí již třetím v této věci, žalobu stran celé této zbývající částky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 82 251,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky p. a. od 1. 2. 2006 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, aniž to výslovně uvedl, vyšel zřejmě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastnice uzavřely dne 1. 5. 2001 smlouvu nazvanou jako smlouva o zprostředkování, která byla dne 1. 11. 2001 nahrazena smlouvou označenou jako smlouva o obchodním zastoupení, sjednanou na dobu neurčitou; předmětem obou smluv byla činnost směřující k uzavírání pojistných smluv mezi žalovanou a třetími osobami. Podle čl. 1 první ze smluv náležel žalobkyni nárok na provizi, pokud byla pojistná smlouva mezi zájemcem a třetí osobou řádně uzavřena a bylo zaplaceno první pojistné. Podle čl. 2, který upravoval finanční vyrovnání, náležela žalobkyni získatelská a následná provize. Tyto jsou stanoveny podle interních pravidel žalované pro tvorbu provize (odstavec 1). Zprostředkovatel je povinen vrátit již vyplacenou provizi za podmínek zájemcem stanovených v interních pravidlech pro tvorbu provize (odstavec 3). V případě zániku smlouvy je zprostředkovatel povinen vrátit již vyplacenou získatelskou provizi za podmínek stanovených v interních pravidlech pro tvorbu provize (odstavec 4). Podle druhé ze smluv vznikl žalobkyni jako obchodnímu zástupci nárok na provizi, pokud byla pojistná smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou řádně uzavřena, přijata zastoupeným a bylo zaplaceno první pojistné. Podmínky finančního vyrovnání byly upraveny v čl. II totožně jako v případě předchozí smlouvy. Žalobkyni byly za dobu trvání smluv vyplaceny následné provize v celkové částce 111 136 Kč. V pořadí druhá ze smluv byla ukončena dohodou ke dni 31. 1. 2005, když žalobkyně odmítla uzavřít smlouvu novou, která pro ni dle jejího názoru představovala zhoršení podmínek. Žalobkyně požádala dne 24. 1. 2006 žalovanou o vyplacení odškodnění podle § 669 obch. zák. ve výši 221 560 Kč. Po následné korespondenci svůj původní požadavek snížila z důvodu nesjednané konkurenční doložky o 30 % na částku 155 092 Kč, žalovaná však vyjádřila ochotu vyplatit pouze částku 22 227 Kč, představující průměrnou roční následnou provizi. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil obě smlouvy jako smlouvy o obchodním zastoupení, v důsledku čehož dovodil, že vztah obchodního zastoupení mezi stranami trval 45 měsíců, jde tudíž o případ, kdy smluvní vztah trval méně než pět let a pro určení limitu výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák. je tedy třeba vycházet z ročního průměru za celé toto smluvní období. Se soudem prvního stupně se však rozešel při řešení otázky, jaké provize je třeba při určení maximálního limitu zohledňovat. Soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že žalobkyně sice splnila podmínky pro odškodnění, v rámci tohoto řízení jí však bylo přiznáno plnění přesahující limit stanovený v § 669 odst. 2 obch. zák., který v souzené věci činí 29 636 Kč. K výši limitu dospěl tak, že jako relevantní pro výpočet odškodnění vyhodnotil pouze tzv. následné provize a jejich celkovou sumu vyplacenou za celou dobu trvání smluvního vztahu ve výši 111 136 Kč vydělil počtem měsíců trvání smluvního vztahu, tj. čtyřiceti pěti, a vynásobil dvanácti, čímž dospěl k roční průměrné výši vyplacené provize tohoto druhu. Vyplacené tzv. získatelské provize při výpočtu limitu nezohlednil s odůvodněním, že ty byly žalobkyni vypláceny průběžně, žalobkyně je tedy ukončením vztahu neztrácí. Zdůraznil, že odškodnění ve výši 29 636 Kč není dotčeno žádným krácením, ani pro absenci konkurenční doložky, ani z důvodu mortality pojistného kmene, a je tak maximálně možným odškodněním žalobkyně podle zákonné úpravy. Vyjádřil názor, že takové odškodnění je spravedlivé, neboť nebyly prokázány žádné mimořádné okolnosti, které by měly vliv na určení základu, ze kterého by mělo být odškodnění počítáno. Odvolací soud shledal takový postup nesprávným. Uvedl, že jak je patrno z § 669 odst. 2 obch. zák., základem pro výpočet odškodnění je průměr ze souhrnu odměn vyplacených zástupci, aniž je v tomto či v jiném ustanovení obchodního zákoníku rozlišen typ těchto odměn. Nemusí se jednat jen o provize následné a případně o tzv. superprovize (provize za řízení), ale je třeba přiřadit i provize získatelské. Argumentoval, že jde sice o provize jednorázové, nelze však odhlížet od toho, že má-li obchodní zástupce přinést prospěch zastoupenému, musí vytvářet i nové obchody. Konstatoval, že podle tvrzení žalobkyně, žalovanou nezpochybněného, činily její následné provize pouze 13,2 % celkových vyplacených provizí, a nedostávala-li žádné provize za řízení, jednalo se zřejmě ve zbývající části o provize získatelské. Z toho dovodil, že žalobkyně uzavírala značné množství nových smluv a taková nebo obdobná situace by pokračovala, nebýt ukončení smluvního vztahu. Není tedy podle jeho názoru důvod eliminovat získatelské provize ze základu pro výpočet odškodnění. Závěrem odvolací soud poznamenal, že žalobkyně vycházela z údajů vygenerovaných žalovanou, není tedy důvod tyto údaje zpochybňovat, a bez dalšího bližšího vysvětlení uvedl, že žalobě o zaplacení částky 82 251,8 Kč s příslušenstvím vyhověl, neboť má za to, že i v tomto rozsahu vzniklo žalobkyni právo na odškodnění. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však jen v měnícím výroku o věci samé. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky určení výše odškodnění podle § 669 obch. zák., neboť nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz). Od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, se měl odvolací soud odchýlit též v řešení otázky vázanosti soudů nižšíh