32 Odo 100/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 100/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 7. 2005 Spisová značka:32 Odo 100/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.100.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 100/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce B. .Ř proti žalované H., v. p., a.s., o zaplacení 24.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 15/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 9. září 2004, č. j. 20 Co 187/2004 - 41, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. února 2004, č.j. 30 C 15/2003 - 26, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 24.150,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce ve sporu požadoval zaplacení peněžité částky s tím, že se žalovaná bezdůvodně obohatila, když za něj odmítla poškozenému V. K. nahradit škodu na zdraví, kterou mu žalobce způsobil při výkonu myslivecké činnosti (konkrétně vybíjením lovecké zbraně bezprostředně po ukončení lovu, kterého se jako host zúčastnil), přičemž byl v předmětné době členem Č. m. j. a z tohoto titulu byl u žalované pojištěn pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem myslivecké činnosti. Skutkově soud prvního stupně zjistil, že žalobce se dne 1. června 2000 účastnil lovu v honitbě V. společně s poškozeným a třetí osobou, která nebyla mysliveckým hospodářem; žalobci nebyla vystavena povolenka k lovu. Po skončení dohodnuté doby lovu (21:00 hod.) se žalobce pohyboval mimo jemu jasné hranice sektoru honitby s nezajištěnou zbraní a při neopatrné manipulaci se zbraní výstřelem zasáhl poškozeného a způsobil mu tak těžké zranění. Žalobce posléze uhradil poškozenému škodu na zdraví ve výši 24.150,- Kč a po žalované se této částky domáhal z titulu pojistné smlouvy uzavřené mezi Č. m. j. a žalovanou. Právně soud zhodnotil, že povinné pojištění odpovědnosti členů Č. m. j. za škodu vyplývá z ustanovení § 32, odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., avšak ke škodné události došlo po skončení lovu a mimo honební pozemek honitby V., navíc žalobce neměl vydánu povolenku k lovu a nelovil za přítomnosti loveckého hospodáře, ke škodné události tedy došlo mimo výkon práva myslivosti, a proto se na ni shora uvedené pojištění nevztahuje. Protože žalované nevznikla povinnost škodu za žalobce uhradit, na úkor žalobce se neobohatila a žaloba byla zamítnuta. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. září 2004, č.j. 20 Co 187/2004 - 41, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud považoval za rozhodující posouzení otázky, zda žalobce při škodném ději vykonával právo myslivosti ve smyslu zákona č. 23/1962 Sb., neboť pouze v tom případě by žalovanou stíhala povinnost nahradit za žalobce způsobenou škodu. Odvolací soud dospěl k závěru vyplývajícímu z ustanovení § 32, odst. 2 zákona č. 23/1962 Sb., že bez povolenky k lovu smí lovit pouze myslivecký hospodář a další osoby v jeho přítomnosti, žalobce povolenku k lovu vystavenu neměl a myslivecký hospodář lovu přítomen nebyl, proto nebylo možno takový „lov“ žalobce považovat za výkon práva myslivosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce způsobil škodu mimo výkon práva myslivosti, ač závěr o tom, že ke škodné události došlo po skončení lovu a mimo honební pozemek neměl za podložený provedenými důkazy a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V otázce, zda jeho jednání lze podřadit pod výkon práva myslivosti, shledal zásadní význam a zužující výklad označil za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, z níž poukázal na rozsudek ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 157/2003. Vyjádřil nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a zdůraznil, že se lovu zúčastnil na základě pozvání a ujištění, že nepotřebuje povolenku k lovu. K vybíjení zbraně došlo na cestě, která tvořila hranice mysliveckých revírů a směrem do honitby, v níž chtěl předtím lovit, z toho dovodil, že se tak stalo v souvislosti s výkonem práva myslivosti. Namítl, že odvolací soud vystavěl odůvodnění svého rozsudku na zužujícím výkladu práva myslivosti, aniž zohlednil, že jeho zákonné vymezení vedle práva honu a lovu zahrnuje i další oprávnění (souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo zhaslou zvěř, sbírat shozy paroží a vejce zvěře pernaté a užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků). Z pojistné smlouvy přitom podle dovolatele vyplynulo, že pojištěný má právo, aby za něho pojišťovna nahradila škodu, která byla jím způsobena třetím osobám na zdraví nebo usmrcením nebo vznikla poškozením, zničením, ztrátou či odcizením věci v souvislosti s výkonem práva myslivosti. Upozornil na ustanovení § 32, odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb. (v úplném znění zákona č. 512/1992 Sb.), podle něhož nesmějí pojistné podmínky obsahovat výhradu, že pojistná ochrana odpadá v případě neopatrného chování pojištěného. Dovolatel uzavřel, že vybíjení zbraně je činností prováděnou v souvislosti s výkonem práva myslivosti, a proto se na škodnou událost zákonné pojištění odpovědnosti za způsobenou škodu vztahuje. Navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm nap