32 Odo 1227/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 1227/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2006 Spisová značka:32 Odo 1227/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1227.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 326/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1227/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobců a) A. M. V., Inc. a b) N. R. P., spol. s r. o., proti žalované A. b. s. r. o., o ochranu průmyslových práv a před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 23/96, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004, č. j. 3 Cmo 155/2003-325, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Z. Č., CSc. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze částečným rozsudkem ze dne 19. března 2003, č. j. 1 Cm 23/96-276, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně b) domáhala po žalované uložení povinnosti zdržet se sama nebo prostřednictvím třetích osob výroby, instalace, užití a pronájmu reklamních konstrukcí určených pro umístění velkoplošné reklamy, jejíž vnější provedení je chráněno jako průmyslový vzor zapsaný Úřadem průmyslového vlastnictví České republiky (dále jen ÚPV ) pod číslem 24340 s názvem Víceúčelový reklamní poutač ve třídě 20/03,02, dále povinnosti zdržet se užití, prodeje a pronájmu reklamních konstrukcí, určených pro umístění velkoplošné reklamy, specifikovaných v notářských zápisech N 83/95, Nz 80/95, N 70/97 a N 68/97 sepsaných notářkou Mgr. I. V., umístěných na 28,5 km dálnice D1 ve směru z Brna do Prahy na pozemku č. 1741, katastrální území H., dále na 60 km silnice E55 na okruhu kolem T. ve směru Č. B. – P. na pozemku č. 910, katastrální území H. a uložení povinnosti tyto reklamní konstrukce odstranit a dále uložení povinnosti zaplatit žalobkyni b) 1,000.000,- Kč (výrok I.). Současně rozhodl o povinnosti žalobkyně b) uhradit žalované na nákladech řízení částku 4.300,- Kč ( ýrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně b) je majitelkou průmyslového vzoru číslo 24340 pod názvem Víceúčelový reklamní poutač. Žalovaná vybudovala a umístila na místa vymezená ve výroku rozsudku konstrukce, které jsou zcela shodné s poutačem chráněným tímto průmyslovým vzorem. První z reklamních stojanů je provozován od srpna roku 1995. Žalovaná je sama nevyrábí, iniciovala však jejich vznik v podobě, kterou mají a nyní je nabízí a provozuje. Vlastníkem těchto konstrukcí je leasingová společnost, která umožňuje nájemcům plné využívání najímaného předmětu. Stojany nesou obchodní firmu žalované, která se z řešením tvořeným dvěma velkoplošnými deskami na jedné stojině seznámila, když spatřila nainstalované reklamní konstrukce žalobce a). Poté zadala jejich výrobu a instalaci. Žalobkyně b) je podnikatelkou zapsanou do obchodního rejstříku dne 29. 11. 1991 s předmětem podnikání: reklamní činnost a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Žalovaná je rovněž podnikatelkou zapsanou do obchodního rejstříku ode dne 26. 10. 1994 a jejím předmětem podnikání je: výroba reklam s výjimkou světelných, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, vydavatelská a nakladatelská činnost a provozování reklamy. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně b) se domáhá svých nároků z titulu práv majitele průmyslového vzoru, a že byť jí právo ochrany z tohoto titulu náleží, nelze jí tato práva vůči žalované přiznat. Nárok žalobkyně b) posoudil podle § 55 zákona č. 527/1990 Sb. o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ve znění platném do 9. 5. 2000 a dospěl k závěru, že žalovaná nemohla práva žalobkyně b) plynoucí ze zapsaného průmyslového vzoru porušit, neboť podle této právní úpravy žalovaná nebyla tím, kdo předmětné konstrukce vyrobil, ani je nedovezla či neuvedla do oběhu. Soud prvního stupně uvedl, že odlišná situace by nastala, pokud by uplatněný nárok žalobkyně b) byl posuzován podle úpravy platné v době rozhodnutí ve věci, neboť úprava obsažená v zákoně č. 207/2000 Sb. o ochraně průmyslových vzorů je odlišná, když podle § 19 odst. 1 cit. zákona pojem „užívání“ průmyslového vzoru je vymezen šířeji. Použití této nové právní úpravy však brání ustanovení § 46 odst. 2 věta druhá zákona č. 207/2000 Sb., ve smyslu kterého se vznik vztahů z průmyslových vzorů zapsaných do rejstříku před nabytím účinnosti tohoto zákona, jakož i nároky z nich vzniklé, posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku. Uzavřel, že pokud žalovaná užívala reklamní plochy jako nájemce do roku 1999 s tím, že jejich vlastníkem byla osoba odlišná a teprve od roku 1999 s nimi disponuje jako vlastník, je zřejmé, že nároky uplatněné v soudním řízení, vzniklé z předmětného průmyslového vzoru, je třeba posuzovat podle předchozí úpravy, ve smyslu které žalobkyni b) z titulu porušení práv plynoucích ze zapsaného průmyslového vzoru žádné nároky vůči žalované nevznikly. K odvolání žalobkyně b) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2004, č. j. 3 Cmo 155/2003-323, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zdržet se užívání reklamních konstrukcí, jejichž provedení je chráněno průmyslovým vzorem zapsaným ÚPV pod číslem 24340 s názvem Víceúčelový reklamní poutač, které nabyl po 1.10.2000, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že postupoval zcela správně, pokud nejprve řešil otázku, zda vůbec lze žalobkyni b), na základě jí učiněných žalobních tvrzení, přiznat uplatněné nároky podle rozhodné právní úpravy. Až na následně uvedené výhrady, týkající se zdržovacího nároku, se ztotožnil se s jeho právními závěry. Vyšel z nesporných skutečností mezi účastníky, že žalobkyní b) konkrétně označené konstrukce žalovaná poskytovala svým zákazníkům k reklamě, přičemž byla oprávněna je provozovat podle uzavřených leasingových smluv a do svého majetku poutače nabyla až v roce 1999. Přihlédl k ustanovení § 55 zákona č. 527/1990 Sb. ve znění platném do 30. 9. 2000, ve smyslu kterého má výlučné právo užívat průmyslový vzor pouze jeho majitel, který je oprávněn poskytnout souhlas třetí osobě k následnému užívání popř. k převedení průmyslového vzoru a poukázal na ustanovení § 56 cit. zákona., dle něhož pod pojmem využívání je třeba rozumět oprávněné i neoprávněné konání toho, kdo při své hospodářské činnosti podle průmyslového vzoru zhotoví výrobek nebo takový výrobek doveze či uvede do oběhu. Zdůraznil, že žalovaná reklamní konstrukci ani nezhotovila ani nedovezla ze zahraničí, tudíž její jednání, jež je specifickým konáním „nájemce“, za uvedení do oběhu podle § 56 zákona považovat nelze. Uzavřel, že je již pojmově vyloučeno, aby žalovaná svou činností, pokud jde o konstrukce provozované do 30. 9. 2000, porušila práva žalobkyně b) z průmyslového vzoru, a že pasivní legitimace žalované ke vztahům a nárokům vzniklým před 1. 10. 2000, byť tyto nároky byly uplatněny později, dána nebyla, přičemž odkázal na ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb. Se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i v otázce uplatněného nároku z titulu zadostiučinění s tím, že skutková tvrzení žalobkyně b) svědčí o újmě materiální a nikoli nehmotné. Podstatným však shledal to, že veškerá tvrzení i vyčíslení údajné újmy žalobkyně b) směřovala do období do 30. 9. 2000. V tomto směru rozhodnutí soudu prvního stupně, týkající se nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění, shledal správným. Odvolací soud však dospěl k odlišnému právnímu závěru, týkajícímu se obecně formulovaného nároku na zdržení se užívání reklamních poutačů. Tento nárok posoudil co do preventivní povahy směřující k zabránění existujícím či hrozícím zásahům do chráněných práv. Vyšel z obsahu spisu, z něhož se podává, že žalovaná počala i po 1.10.2000 provozovat také jiné konstrukce, než které byly doposud konkrétně specifikovány, které zasahují do práv žalobkyně k průmyslovému vzoru. Vzal v úvahu obranu žalované, která ani netvrdila, že by po uvedeném datu upustila od provozování dalších obdobných stojanů a uzavřel, že při posouzení jejího postoje, navíc zp