32 Odo 1269/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 1269/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2005 Spisová značka:32 Odo 1269/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1269.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 640 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 1269/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce J.R., proti žalované Mgr. L.M. o zaplacení 96.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu pro Praze, pod sp. zn. 31 Cm 398/93, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, č. j. 12 Cmo 262/2000 - 112, takto: I. Dovolání směřující do části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, čj. 12 Cmo 262/2000 – 112, jíž byl změněn rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2000, čj. 31 Cm 398/93 – 90, tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení zbývající části úroku z prodlení ve výši nad 15% z částky 96.000,- Kč od 4. června 1993 do zaplacení, se odmítá. II. Dovolání směřující do výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, čj. 12 Cmo 262/2000 – 112, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2000, čj. 31 Cm 398/93 – 90, o zamítnutí vzájemného návrhu žalované, a do výroku IV. téhož rozsudku, jímž byl zamítnut návrh na připuštění dovolání, se odmítá. III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, čj. 12 Cmo 262/2000- 112, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2000, čj. 31 Cm 398/93 – 90, v povinnosti žalované zaplatit žalobci 96.000,- Kč a úrok z prodlení z částky 96.000,- Kč ve výši 15% od 4. června 1993 do zaplacení, ve výroku II., pokud jím byl potvrzen výrok III. rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2000, čj. 31 Cm 398/93, o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2000, čj. 31 Cm 398/93 – 90, v části výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci 96.000,- Kč a úrok z prodlení z částky 96.000,- Kč ve výši 15% od 4. června 1993 do zaplacení, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou došlou soudu dne 11. června 1993 se žalobce domáhal po H.B.(v žalobě označeném jako první žalovaný) a L.M. (původně druhá žalovaná) společně a nerozdílně zaplacení peněžité částky za jedenáct cest do T. vykonaných na základě smlouvy o provozu dopravního prostředku uzavřené s prvým žalovaným, přičemž některé cesty byly vykonány ve prospěch cestovní kanceláře druhé žalované. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 1996, čj. 31 Cm 398/93 – 48, mimo jiné ve výroku V. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 96.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17% od 4. června 1993 do zaplacení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 1999, čj. 12 Cmo 202/97 – 62, zrušil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně a pouze v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 13. dubna 2000, čj. 31 Cm 398/93 – 90, soud prvního stupně znovu uložil žalované zaplatit žalobci 96.000,- Kč s úrokem ve výši 17% od 4. června 1993 do zaplacení (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalované, kterým se proti žalobci domáhala zaplacení 47.500,- Kč (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení (výrok III.). Rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, čj. 12 Cmo 262/2000 – 112, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 96.000,- Kč a změnil jej tak, že dále uložil žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15% z částky 96.000,- Kč od 4.června 1993 do zaplacení a ve zbývající části úroku z prodlení žalobu zamítl (vše výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a zamítl návrh na připuštění dovolání (výrok IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že předmětem řízení bylo zaplacení úplaty za cesty do T. vykonané žalobcem podle smlouvy uzavřené dne 24. března 1992 mezi žalobcem a H.B., kterou shledal platnou smlouvou o provozu dopravního prostředku podle § 638 a násl. obchodního zákoníku. Soud uzavřel, že osm cest bylo vykonáno pro žalovanou Mgr. L.M., na niž byla práva ze smlouvy podle § 640 obchodního zákoníku převedena. Žalovaná proti dluhu na smluvní ceně za uskutečněné cesty ve výši 96.000,- Kč s příslušenstvím, který zůstal předmětem řízení, namítala, že nejsou zohledněny jí provedené úhrady ve výši 39 006,- Kč a 25.000,- Kč a dále namítala, že je účtováno o 79.500,- Kč více, než žalobci přísluší. Podle odvolacího soudu žalovaná své tvrzení o vyšší než sjednané účtované částce neprokázala a k prokázání nenavrhla žádné relevantní důkazy, žalovanou uhrazená částka 25.000,- Kč se týkala jiného závazku a ani úhrada 39.006,- Kč (2.000,- DEM) nebyla nijak prokázána. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný co do jistiny 96.000,- Kč a co do zamítnutí vzájemného návrhu žalované a výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, potvrdil. Měnícím výrokem zamítl část požadovaného úroku z prodlení co do sazby přesahující výši plynoucí z ustanovení § 369, odst. 1 a § 502 obchodního zákoníku, čímž fakticky rozhodnutí soudu prvního stupně o úroku z prodlení ve výši 15% z částky 96.000,- Kč od 4. června 1993 do zaplacení rovněž potvrdil. Konečně odvolací soud zamítl návrh žalované na připuštění dovolání se zdůvodněním, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozsudek odvolacího soudu napadla výslovně v plném rozsahu žalovaná dovoláním, opíraje jeho a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241, odst. 3, písm. d/ občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“ ve znění do 31. prosince 2000). Obsahově dovolatelka vytkla rozsudkům soudů obou stupňů, že neuznaly platby, které žalovaná žalobci zaplatila a nezapočítaly částky 25.000,- Kč, 2000,- DEM (39.006,- Kč) na úhradu za uskutečněné zájezdy a dále, že povinnost zaplatit 79.500,- Kč žalované vůbec nevznikla, protože v tomto rozsahu jí nebyl provoz dopravního prostředku poskytnut, když tří zájezdy byly konány nikoliv pouze v její prospěch. Dovolatelka označila důkazy, kterými mělo být prokázáno provedení plateb, a navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. V průběhu dovolacího řízení byl na majetek dovolatelky usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2002, sp. zn.. 77 K 68/2002, prohlášen konkurs, který byl posléze usnesením téže spisové značky ze dne 30. září 2003 zrušen, neboť majetek podstaty nepostačoval k úhradě nákladů konkursu. Podle § 14, odst. 1, písm. h) zákona č. 328/1991 Sb. v platném znění prohlášením konkursu zanikla plná moc vystavená dovolatelkou advokátu JUDr. V.D. CSc. pro zastupování v dovolacím řízení. Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (bod 15. tamtéž) projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Dovolací soud se nejprve zabýval zkoumáním, zda je dovolání přípustné a zjistil, že tomu tak v části napadeného rozhodnutí není. Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout dovoláním, pokud to zákon připouští. Ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání jako mimořádný opravný prostředek podat účastník řízení. Z povahy opravného prostředku přitom plyne, že k jeho podání je oprávněn jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím způsobena ur