32 Odo 1273/2006 — Nejvyšší soud

32 Odo 1273/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2007 Spisová značka:32 Odo 1273/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1273.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1273/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v  senátě složeném z  předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v  právní věci žalobkyně C. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení 64 044,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u  Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 160/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2006,  č.j. 20 Co 121/2006-44, takto:  I. Dovolání se  odmítá. II. Žalovaná  je povinna  zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 015,- Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v  Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5. ledna 2006, č.j. 24 C 160/2005-31, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované  zaplatit žalobkyni částku 64 044,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jednotlivých ve výroku uvedených částek od data jejich splatnosti vždy do zaplacení a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle  obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky jako neuhrazené ceny díla  spočívajícího v provádění údržby a servisu výtahů (včetně úroků z prodlení a smluvní pokuty za prodlení s úhradou ceny díla) z titulu ručení státu za závazky dlužníka Nemocnice P., které vzniklo v době do 31. prosince 2002, kdy byla uvedená nemocnice státní příspěvkovou organizací. Mezi účastníky řízení nebylo pochyb o tom, že dluh příspěvkové organizace Nemocnice P. (dále též jen „příspěvková organizace“, případně „dlužník“) v nárokované výši existuje a že vznikl v souvislosti s provozováním její hlavní činnosti před změnou osoby vykonávající funkci jejího zakladatele, kdy se ze státní příspěvkové organizace stala příspěvkovou organizací kraje. K  této  organizační  změně došlo k 1. lednu 2003 v důsledku § 2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na  kraje  a obce, občanská sdružení působící v  oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv  a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Spornou byla otázka odpovědnosti žalované, která založila obranu i v odvolacím řízení na námitce, že její ručení založené ustanovením § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), zaniklo změnou právní formy dlužníka. Na podporu tohoto názoru odvolatelka odkázala na závěry stanoviska JUDr. J. B., CSc., vedoucího sektoru veřejného práva Ú. s. a p. AV ČR, které si nechala vypracovat a v němž uvedený autor dovodil, že ručení podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb. je ručením veřejnoprávním, které bylo založeno veřejnoprávním zákonem, nepodléhá režimu občanskoprávních nebo obchodněprávních kodexů a skončilo tím, že subjekt (dlužník) přestal patřit mezi ty subjekty, na něž se vztahovalo. Odvolací soud této argumentaci odvolatelky o zániku ručení státu jako důsledku vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 2, věty první, zákona č. 290/2002 Sb., podle něhož se dnem 1. ledna 2003 se stávají státní příspěvkové organizace uvedené v § 1 příspěvkovými organizacemi kraje, nepřisvědčil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho základní výchozí úvahou, že i na ručení státu založené ustanovením § 74 zákona č. 218/2000 Sb. (jak tomu bylo v posuzované věci) je třeba aplikovat obecně platná ustanovení o ručení, obsažená v předpisech práva občanského. Názor žalované, že se na toto ručení občanskoprávní předpisy nevztahují, nepovažuje za správný. Jak dále uvedl v odůvodnění rozhodnutí, v případě ručení jde totiž o zajišťovací institut občanského práva; proto samotná okolnost, že ručení bylo založeno veřejnoprávním předpisem (rozpočtovými pravidly), neznamená vyloučení aplikace občanskoprávních předpisů platných pro ručitelský závazek v rámci právního vztahu, k němuž se ručení váže. Za stavu, kdy zajišťovaný závazek vznikl z obchodního vztahu mezi žalobkyní (resp. původním věřitelem) a dlužníkem, je třeba podle odvolacího soudu  i na ručitelský závazek státu vztáhnout § 303 až 312 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nikoli tedy § 546 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Nezaniká-li ručení ani zánikem právnické osoby (srov. § 311 odst. 2 obch. zák.), nemůže podle odvolacího soudu (arg. a maiori ad minus) zaniknout ani v důsledku změny osoby vykonávající funkci zakladatele právnické  osoby, jak  tomu  bylo  v  souzené   věci.  Ustanovení  § 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb. ve spojení s odkazem na § 38 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, podle něhož přecházejí na jednotlivé kraje dnem 1. ledna 2001 výslovně jen závazky státu vzniklé z činnosti převáděných organizačních složek státu, v souzené věci aplikovat nelze, jelikož v předmětném sporu jde o závazek státu z ručení za závazek příspěvkové organizace, na jejímž postavení samostatné právnické osoby nic nezměnil ani zákon č. 219/2000 Sb. Odvolací soud uzavřel, že stát se nemůže, poukazem na následnou změnu zakladatele těchto organizací v důsledku § 2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb., zprostit odpovědnosti vzniklé zákonným ručením za závazky, které převzaly jeho příspěvkové organizace, jelikož ze samotné okolnosti, že se státní příspěvkové organizace staly ke dni 1. ledna 2003  příspěvkovými organizacemi kraje, nelze zánik ručitelského závazku za již splatné závazky těchto organizací dovozovat. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost opřela o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) [patrně omylem uveden § 241a odst. 2 písm. a)] občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o trvání ručení státu za závazky příspěvkové organizace i poté, kdy od 1. ledna 2003 vstoupil do právního postavení jejího zřizovatele na místo státu územně samosprávný celek. Tvrdí, že otázku trvání ručitelského závazku státu nelze posuzovat podle obchodněprávních předpisů, jelikož jeho vznik a zánik jejich režimu nepodléhá, na což má bez jakéhokoliv vlivu skutečnost, že závazek příspěvkové organizace vznikl z obchodněprávního vztahu. Ve shodě s názorem JUDr. J. B., CSc. se domnívá, že v souzené věci šlo o ručení státu založené veřejnoprávním předpisem. Je-li základním předpokladem vzniku ručitelského závazku státu podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb. skutečnost, že organizace, za jejíž závazky stát ručí, je státní příspěvkovou organizací, pak změnou v osobě zřizovatele této příspěvkové organizace, jímž se stal územně samosprávný celek, přestala tato organizace podle dovolatelky tento základní předpoklad splňovat a s touto změnou došlo i k zániku ručitelského závazku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud připustil dovolání, zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání je žalobkyně označila za nepřípustné. Má za to, že odvolací soud, vycházeje ze řádně zjištěného skutkového stavu, řešil otázku ručení státu za závazky příspěvkových organizací v souladu s hmotným právem. Proto navrhla odmítnout dovolání pro nepřípustnost, případně zamítnout ho jako nedůvodné s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen