32 Odo 1305/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 1305/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2006 Spisová značka:32 Odo 1305/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1305.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1305/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně J. P., podnikatelky, proti žalované M. S., podnikatelce, o náhradu škody ve výši 318 213,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 269/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2004, č.j. 39 Co 293/03-291, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2004, č.j. 39 Co 293/03-291, v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 289 970,- Kč s 12% úroky od 7. prosince 1999 do zaplacení tak, že žaloba byla v této části zamítnuta, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 318 213,- Kč z titulu náhrady škody, která jí dle žalobních tvrzení vznikla v důsledku porušení smluvních povinnosti žalované vyplývajících pro ni ze vzájemně uzavřených smluv o vedení účetnictví. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. února 2003, č.j. 26 C 269/99-259, ve znění usnesení ze dne 9. května 2003, č.j. 26 C 269/99-278, zastavil řízení co do částky 5 909,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 7. prosince 1999 do zaplacení (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit žalobkyni 303 770,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 7. prosince 1999 do zaplacení, 8 106,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 3. března 2000 do zaplacení a náklady řízení, dále zamítl žalobu co do 12% úroku z prodlení z částky 8 106,- Kč za dobu od 7. prosince 1999 do 2. března 2000 (bod II. výroku) a co do částky 428,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 7. prosince 1999 do zaplacení (bod III. výroku) a uložil žalované zaplatit náklady řízení České republice (bod IV. výroku). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně účastnice uzavřely dne 10. dubna 1994 a 9. června 1995 dvě smlouvy o vedení účetnictví, v nichž se žalovaná zavázala vykonávat pro žalobkyni účetnictví. Tyto smlouvy soud právně kvalifikoval jako smlouvy o dílo ve smyslu § 536 a § 556 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Za situace, kdy žalovaná neprokázala své tvrzení o tom, že jí žalobkyně neposkytla potřebnou součinnost, dospěl na základě vypracovaného znaleckého posudku k závěru, že žalovaná žalobkyni odpovídá za vzniklou škodu podle § 373 obch. zák., jelikož porušila své povinnosti z obou uvedených smluv tím, že řádně nezpracovala účetnictví za léta 1994 až 1996. Vytýkaných nedostatků se podle závěrů znaleckého posudku dopustila žalovaná konkrétně tím, že nevedla knihu pohledávek a závazků a pomocné knihy o ostatních složkách majetku, v důsledku čehož nemohla sestavit při účetní závěrce výkaz o majetku a závazcích a o příjmech a výdajích. Dále nevedla o evidenci zásob průběžné účetní záznamy, v důsledku čehož nemohla provést inventarizaci majetku. Dalších pochybení se žalovaná dopustila při vedení peněžního deníku, z něhož není pro potřeby daňového přiznání zřejmé členění příjmů a výdajů a stav pohledávek a zásob. Soud prvního stupně dovodil, že důsledkem porušení smluvních povinností žalované příslušný finanční úřad přistoupil ke stanovení daňové povinnosti žalobkyně a vyměřil jí daň z příjmu fyzických osob za rok 1994 ve výši 157 440,- Kč, za rok 1995 ve výši 241 600,- Kč a za rok 1996 ve výši 219 040,- Kč a doměřil daň za rok 1993 ve výši 10 870,- Kč. Okolnosti, které by podle § 374 odst. 1 a § 376 obch. zák. vylučovaly odpovědnost žalované za způsobenou škodu, soud prvního stupně neshledal. Proto žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal částku 151 810,- Kč z doměrku daně za rok 1994, částku 138 160,- Kč z doměrku daně za rok 1995, jakož i částku 21 906,- Kč za prověření účetnictví a zastupování žalobkyně. K odvolání žalované směřujícího do vyhovujícího výroku o věci samé a závislých výroků o nákladech řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2004, č.j. 39 Co 293/03-291, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu co do částky 289 970,- Kč s 12% úroky z prodlení od 7. prosince 1999 do zaplacení, zrušil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a ve vztahu ke státu a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Podle posouzení odvolacího soudu není odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni dána, jelikož ji nelze dovodit jak ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, tak ani z uzavřených smluv o vedení účetnictví. Odvolací soud vyšel ze zákonné odpovědnosti daňového subjektu - podnikatele za vedení účetnictví, na kterou nemá jakýhokoliv vliv skutečnost, že podnikatel zajišťuje účetnictví prostřednictvím jiné právnické či fyzické osoby, jak tomu bylo v souzené věci. Vyzval-li správce daně žalobkyni k předložení dokladů, konkrétně fyzických inventur za období 1993 – 1996 a nápojových a jídelních lístků za totéž období a tyto doklady nebyly žalobkyní správci daně předloženy, pak za situace, kdy ze zákona za fyzickou inventuru i cenovou kalkulaci odpovídá podnikatel, nelze než dospět k závěru, že to byla pouze a jenom žalobkyně, kdo zavinil, že správce daně přistoupil ke stanovení její daňové povinnosti za roky 1994 až 1996 podle pomůcek a vydal platební výměry. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu co do částky 289 970,- Kč s příslušenstvím a zrušil ho co do zbývající přiznané částky ve výši 21 906,- Kč s odůvodněním, že závěr soudu prvního stupně za žalobkyní tvrzenou škodu v tomto rozsahu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho zamítavého výroku ve věci samé napadla žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovoláním. Dovolatelka se nebrání své odpovědnosti za činnost osoby, která vede účetnictví; proto také zaplatila finančnímu úřadu daň, kterou jí doměřil. V řízení však nešlo o tuto otázku, nýbrž o posouzení odpovědnosti žalované za škodu, která vznikla žalobkyni v důsledku nepořádku v účetnictví zaviněného žalovanou. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalované potřebné doklady nepředala. Opak potvrzuje i závěr znaleckého posudku, podle něhož žalované předala k řádnému zpracování účetnictví dle smlouvy ze dne 9. června 1995, přičemž chybějící náležitosti účetních dokladů nebyly podle znalce finančním úřadem při kontrole vytýkány a nebyly při doměrce daně podstatné, ani s jejím doplatkem nesouvisí. Dovolatelka dále popisuje nedostatky, kterých se žalovaná podle znalce při vedení účetnictví dopustila. Vycházeje ze závěrů znalce, podle jehož posouzení žalovaná svým smluvním povinnostem nedostála, jelikož účetnictví vedla v rozporu s obecně závaznými předpisy a o majetku účetní jednotky nebylo účtováno, dovolatelka zastává názor, že žalovaná jí odpovídá za škodu, kterou jí nesprávným vedením účetnictví způsobila. Tuto její odpovědnost má za prokázanou zejména znaleckým posudkem, přičemž soud prvního stupně věc správně posoudil. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně t