32 Odo 1650/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 1650/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2006 Spisová značka:32 Odo 1650/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1650.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 526/1990Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 526/1990Sb. § 5 odst. 5 předpisu č. 526/1990Sb. § 40a odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1650/2005 NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně pojišťovny České republiky, zastoupené, advokátem, proti žalované Z. z. s. J. k., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 7 440 547,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 168/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2005, č.j. 19 Co 2504/2004-80, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2005, č.j. 19 Co 2504/2004-80, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2004, č.j. 23 C 168/2004-57, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. září 2004, č.j. 23 C 168/2004-57, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o zaplacení částky 7 440 547,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala žalované částky jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované (tehdy pod názvem Ú. s. z. s.) v důsledku žalobkyní následně zjištěného překročení stanovené maximální ceny za poskytnutou zdravotní péči za rok 2001 o částku 8 180 547,90 Kč s tím, že v důsledku snížení úhrady, kterou proplatila žalované za vyúčtovanou zdravotní péči v lednu 2004 o částku 740 000,- Kč, učinila předmětem žalobního nároku finanční obnos ve výši 7 440 547,90 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle shodného závěru soudů obou stupňů byla mezi účastníky platně uzavřena v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče ve znění dodatku č. 1, v níž se žalovaná zavázala poskytovat pojištěncům žalobkyně zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a žalobkyně se zavázala uhradit provedenou zdravotní péči průkazně zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou jejím pojištěncům v souladu s právními předpisy a touto smlouvou. Součástí smlouvy bylo i stanovení způsobu úhrady za poskytnutou zdravotní péči a to paušální částkou, který byl podle názoru odvolacího soudu sjednán v souladu s vyhláškou č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, vydanou na základě zákonného zmocnění v § 17 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. k jeho provedení. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že v článku IV. přílohy č. 7 k cit. vyhlášce upravujícím způsob úhrady poskytované zdravotní péče je stanovena alternativní možnost sjednání si ceny bodu a výše úhrady zdravotní péče, a to buď ve smlouvě podle výsledku dohodovacího řízení a nebo v souladu se zvláštním právním předpisem. Alternativnímu výčtu možností sjednání pak podle odvolacího soudu odpovídá i znění odst. 2 článku IV. cit. vyhlášky, který příkladmo uvádí způsoby úhrady a to mimo jiné pod písmenem a) úhradu za zdravotní výkony podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a písmenem b) pak paušální úhradou. Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách a v návaznosti na něj vydané cenové výměry Ministerstva financí se dle názoru odvolacího soudu vztahují pouze na cenovou regulaci bodu, nikoli však na paušální úhradu, která je od bodové úhrady úhradou odlišnou – na body nepřekročitelnou. Cenová regulace vyjádřená maximální hodnotou bodu, s ohledem na učiněný závěr o sjednání paušální úhrady bez závislosti na hodnotě bodu, nemůže mít proto podle odvolacího soudu za následek neplatnost takového ujednání pro rozpor se zákonem. Účastníky zvolený paušální způsob úhrady zdravotní péče tedy podle odvolacího soudu postrádá jakoukoliv souvztažnost k množství provedených výkonů a je regulován pouze počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, bez ohledu na počet zdravotních úkonů. Odvolací soud tak nepřisvědčil odvolatelce (žalobkyni) tvrdící, že stanovená maximální cena bodu nesmí být při sjednávání individuální ceny zdravotnického výkonu překročena se zdůvodněním, že tento její názor by zcela popíral smysl zákonné možnosti sjednání paušální úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Za stavu, kdy se žalobkyně ve smlouvě zavázala hradit žalované poskytnutou zdravotní péči konkrétně stanovenou paušální platbou, dospěl odvolací soud k závěru, že nepřichází v úvahu úhrada dle bodového hodnocení zdravotních výkonů a žalobkyně není oprávněna provádět dodatečné odečty z paušální úhrady v rámci regulačních mechanismů dle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ze kterého vychází seznam s regulovanými cenami. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v posouzení otázky, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahují na veškeré způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví, upravujícího způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči. Řešení této otázky, při jejímž posouzení soudy obou stupňů pochybily a kterou považuje pro rozhodnutí o uplatněném žalobním nároku za zásadní, je podle vyjádření dovolatelky předmětem desítek soudních sporů se stejným předmětem řízení, které vede se zařízeními obdobnými svou povahou žalované. Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů v dané věci rozhodly nesprávně za situace, kdy podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s cenovým výměrem Ministerstva financí, platí regulované ceny, tj. ceny maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou veškerou zdravotní péči hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Podle jejího názoru není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu stanovené cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými hodnotami. Podle dovolatelky se cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za zdravotní péči, tedy i na celou oblast odbornosti zdravotnické záchranné služby, a to bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka tak tvrdí, že paušální způsob úhrady ceny za poskytnutou zdravotní péči hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění, který si účastníci v předmětné smlouvě sjednali, je nutné posoudit jako způsob úhrady v intencích ceny stanovené v návaznosti na cenovou regulaci. Pokud by měl zákonodárce či Ministerstvo financí jako cenový orgán v úmyslu provedení regulace pouze u výkonového způsobu úhrady, jistě by uvedl, že regulace cen se vztahuje výhradně na tento způsob úhrady a nikoliv na všechny ceny v dané oblasti regulace. Dovolatelka zdůrazňuje nutnost přesného rozlišování pojmu „výše ceny za poskytnutou zdravotní péči“ a pojmu „způsob úhrady ceny za zdravotní péči“, jejichž používání v rovnocenném významu má dle jejího názoru za následek nesprávné právní posouzení povahy uplatněných nároků. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně právně pochybil, nedospěl-li k záv